Jihlavská pobočka Bílého kruhu bezpečí letos slaví deset let. Jak vzpomínáte na začátky, které se datují do doby ekonomické krize?

Počátky jsem si představoval daleko jednodušší. Myslel jsem, že bude stačit dát dohromady partu dobrovolníků, jenže požadavky pražského vedení dbají na vysokou kvalitu. Museli jsme hledat vysokoškolsky vzdělané psychology a právníky, kteří by si šli na tři hodiny zadarmo sednou do poradny. Museli jsme sehnat i zázemí, to se podařilo díky vstřícnosti pronajímatele tehdejší budovy Globus, s vybavením nám pomohl magistrát.

Jak se dařilo sehnat právníky, když se jednalo o neplacenou práci?

To bylo na osobních kontaktech. Oslovili jsme právníky, advokáty, policisty a strážníky, se kterými jsme se znali a kteří měli jako my pocit, že pro oběti se toho v rámci trestního řízení tolik nedělá. Znali to z praxe.

Vy jste v té době ještě pracoval jako policista? To jste nemohl mít žádný volný čas…

Myšlenka dát dohromady pobočku Bílého kruhu bezpečí se líhla několik let, to bylo v době, kdy jsem ještě aktivně sloužil. Snažili jsme se vyjít vstříc obětem, ale z pozice policie to úplně nešlo. Založení pobočky přišlo v roce 2011, kdy jsem přestal aktivně sloužit. Tehdy jsme jako kolektiv dávali pobočku dohromady tři čtvrtě roku. I když jsem ale nesloužil, tak jsem byl tak nějak neustále v kontaktu s policií a získával tak další informace, jak obětem trestné činnosti pomáhat.

Zmínil jste kolektiv, ten je deset let pořád stejný?

Změnil se, ale jádro, zhruba deset, patnáct lidí, zůstává stejné. Mám ale dobrý pocit z toho, že jsme tady vytvořili tým Bílého kruhu bezpečí a vychováváme si své nástupce. Já patřím mezi nejstarší a zkušenosti předáváme mladším kolegům. I když nezůstanou v Bílém kruhu bezpečí, odnáší si zkušenosti a tím se nám rozvíjí informovanost o naší činnosti. Na to pak navazuje to, že máme hodně klientů, i když kriminalita je tu nejnižší v celé republice.

Pomoc Bílého kruhu bezpečí ale nebyla dříve dostupná denně, kdy se to změnilo?

V roce 2013 se změnila politika Bílého kruhu bezpečí. Do té doby byla poradna každé úterý od sedmnácti do dvaceti hodin a tak je to dosud. Tehdy jsme ale cítili, že když se stane něco závažného třeba ve středu, nemůžeme obětem říct, aby přišli za týden. Byla vytvořena pozice případového manažera, který prakticky pomáhá celý týden. V tom roce jsem to vyfasoval já, a to byla obrovská pomoc pro lidi.

Kontaktovali vás opravdu po celý týden?

Snažil jsem se nevypínat služební telefon, ale to se pak nedalo. Třeba v sobotu někdo volal v osm večer a já zrovna koukal na fotbal. Vzal jsem to, ale odbornost šla trochu stranou (úsměv). Častokrát se to ale vyplatilo – například volala paní v sobotu, že už neví, na koho se obrátit, že jí bývalý partner a otec jejích dětí vyhrožuje, že když ho nepustí domů, kde by jí fyzicky napadl, tak jí podpálí barák. A skutečně tam běhal s ohněm. Tak jsme zaurgovali policii a až na náš apel tam vyjeli a toho výtržníka zadrželi, odseděl si pak pěkných pár let.

Kolika obětem jste za těch deset let pomohli?

Pokud se koukneme do našich statistik, tak se v současné době jedná už o zhruba 1 700 konzultací. V tomto čísle jsou zahrnuty případy pomoci u nejrůznějších trestných činů. Když jsem loni předával pozici případového manažera kolegovi, zjistil jsem, že ve výše uvedeném čísle je i 470 obětí těch nejzávažnějších trestných činů. To jsou opravdu ty nejhorší případy, co se tu nahromadily od pohlavního zneužívání dětí přes znásilnění až po vraždy. Ty lidské tragédie se vryjí do paměti opravdu hodně hluboko, i když je to nějaký ten pátek. Klienti se ozývají a podělí se o své trápení nebo poděkuji. Bylo toho hodně, ale zpětná vazba říká, že to nebyla zbytečná práce.

Sedmnáct set bylo ale jen osobních kontaktů, spolu s telefonickými a písemnými jich bude více.

To ano, to už jde do desetitisíců.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ, který vám utkvěl v paměti?

Když jsme otvírali poradnu, 2. ledna 2011, jsme si říkali, co bude, nikdy jsme to nedělali. Já si vzal službu a hned první telefonát byla maminka zavražděného syna. Říkali jsme si, že to nás snad někdo zkouší, ale byla to pravda a naše první takto poskytnutá pomoc byla úspěšná. S paní z Jemnicka jsme dodnes v kontaktu, posíláme si přání k svátku, Vánocům. A podobně v roce 2013, kdy jsme zřídili funkci případového manažera, to bylo jako by nás někdo testoval.

Pomáhali jste i mimo Vysočinu?

My jsme už celorepubliková organizace a když se stane problém třeba na Brněnsku a kolegyně z Brna není zrovna k dispozici, tak tam můžeme vyjet my. V tomto případě došlo v Jihomoravském kraji k situaci, že se nezletilé děti vrátily ze školy a v rodinném domku našly ubodanou maminku, otec se oběsil. Děti byly vyděšené, ale naštěstí měly příbuzné, kteři si je vzali k sobě. Najednou měli doma čtyři děti a řešili, co budou dělat dál. My museli vyjet na místo, ve vesnici vznikla sbírka, tak jsme tam poslali peníze a byli jsme v kontaktu s rodinou.

Pomohl tehdy někdo dětem ještě někdo další?

Obrátili se na nás studenti Právnické fakulty v Praze, že dělají benefiční koncert a výtěžek by chtěli dát konkrétnímu případu. Kolem dvaceti tisíc nám dali s podmínkou, že půlka bude přímo pro ty děti. Příbuzní, kteří se začali o děti starat, si tak mohli půjčit větší auto a jet na dovolenou a navíc jsme děti vzali do Cityparku. Něco takového nikdy neviděli. Pohostili jsme je zmrzlinou a pak nastal ten problém, že dostali několik tisíc a za ty si měli něco koupit. A byly hrozně skromné, chtěly ponožky, tričko. Tak jsem říkal, že tam budeme měsíc. Dcera si tedy koupila první mobil. Pak nám přišla fotografie od moře, že děkují a vzpomínají na nákup i na finanční pomoc.

A nějaký případ z Vysočiny?

To byla tragická událost s Petrou, ta následovala. To zdvihlo celou Jihlavu, když patnáctiletá slečna odešla v pátek na diskotéku a nevrátila se. Začalo se vyhlašovat pátrání, zapojovali se do toho její kamarádi, kteří v tom zmizení měli prsty, jak se později ukázalo. Policii se podařilo vypátrat, že Petra zemřela, byla zavražděná kluky, kteří s ní byli na diskotéce. Rodiče Petry se dostali k nám, protože si zažili šok.

Jak jste jim pomáhali?

V mnoha směrech. Tehdy se měla dělat i sbírka na pohřeb a nebylo jisté, jestli se něco vybere, bylo potřeba jednat, tak kremaci zaplatil Bílý kruh bezpečí. Šel jsem s nimi i na pohřební službu, domluvil jsem schůzku, abychom tam byli osamocení, protože oni měli pořád v zádech novináře. Pomáhal jsem jim i sestavit parte. Požádali jsme stát také o náhradu škody, život to ale nevrátí. Jeden ze závěrů byl, že po dvou letech bylo hlavní líčení a rodiče se chtěli podívat ke Krajskému soudu do Brna, vidět obličeje těch kluků. Jeli jsme tehdy autobusem a po cestě ve zprávách říkali, že se bude konat soud. Před dalšími zprávami jsem požádal řidiče, jestli by to nemohl ztlumit, že s námi jedou rodiče. Kontaktovali jsme se i nějaký ten rok potom.

Zaujala mě náhrady škody od státu, o co jde?

To je jedna z věcí, proč jsme vděční za zájem médií o naší činnost. Nechceme se chlubit, jak jsme dobří, ale předávat lidem informace. Jednou z nich je, že když se někomu stane, že ho někdo přepadne a zmlátí, po marodění tři týdny má nárok dostat od státu kompenzaci deset tisíc, aby mohl uhradit to nejnutnější. U šesti týdnů je to padesát tisíc a v nejhorších případech, kdy někdo přijde o život, tak nejbližší mají nárok prakticky na částku kolem dvou set tisíc.

Jak tuto možnost oběti trestných činů znají a využívají?

Mrzí nás, že o tom lidé neví. Díval jsem se na statistiky, loni bylo skoro dvě stě ublížení na zdraví a tak pět, deset lidí vědělo, že mají nárok. Není potřeba nikde jezdit, stačí kontaktovat naší poradnu, my se o vše postaráme. Kdo ví o někom, komu bylo ublíženo na zdraví, může nárok uplatnit i dva roky zpětně.

Je cílem Bílého kruhu bezpečí postarat se o oběti trestných činů a nebo se i snažíte pomoci policii k dopadení pachatelů?

Snažíme se pomáhat policii. Ne že bychom lapali ty lumpy, ale upřesníme, co se stalo a to může pomoci dopadení. Jsem bývalý policista a řadu ze současných policistů jsem na policejní škole učil. S nimi mám fakt dobrou zkušenost, ale některým se nelíbí, že se jim pletu do práce. Tak to ale vůbec není, my oběť na policii doprovázíme proto, aby se ti lidé tolik nebáli. Když bude volat oběť sama, policista s ní stráví třeba půlhodinový hovor a stejně se nic nedozví. Oběť pak dostane rozsáhlé poučení poškozenému, kterému moc nerozumí, ale my policii ušetříme čas s vysvětlováním, protože jim poučení v klidu vysvětlíme.

Oběti trestných činů si zřejmě často nechávají svůj zážitek pro sebe. Nejdou ani na policii, ani do Bílého kruhu bezpečí – může to být správné řešení celé situace?

Drtivá většina čtenářů by si řekla, že to nemůže být správné řešení, ale já bych to tak radikálně neviděl. Ono se řekne: Běž a oznam to na policii. Je to snadné, když se to netýká nás. Já obětem říkám, že jako právník vidím, že by měli podat trestní oznámení, ale sami musí cítit, nakolik je to hodí zpátky a třeba u sexuálních deliktů dokážu pochopit, že má člověk blok, nechce takové věci vyprávět někomu cizímu. Už jsme i slyšeli, že policie odbyla domácí násilí s tím, že se nic nestalo. Pak se tam oběti nechtějí vracet. To je samozřejmě špatně, pak se do toho zapojíme a zjistíme, že to není tak, že by to policie nechtěla řešit, ale zrovna měla v tu dobu důležitější případ.

Dá se obecně říct, co hraje roli v tom, že oběti věc neoznamují?

Hodně dělá věk, u seniorů to bývá často pocit, že policii nemůžou zatěžovat banálními případy. To je špatně. Snažíme se v našem druhém spolku Nebojte se policie odbourávat ten pocit obavy z policie. Naopak, policie je tu pro nás a vyjde nám vstříc.

Spolek Nebojte se policie pomáhá seniorům ohledně různých podvodů. Jaký je zájem o tyto akce?

Nerad bych, aby to vyznělo, že si tu natřepávám peříčka, ale troufám si říct, že obrovský. Zájem mají senioři i orgány, které se chtějí této oblasti věnovat. Dám příklad, tento týden mě pozvali do komise pro kybernetickou bezpečnost na krajském úřadě. Tam řeší tuto problematiku ve školách a cítí, že je hodně útoků na seniory. Pozvali si nás, v čem bychom potřebovali pomoc. To hodnotím velmi pozitivně.

Co je problém u seniorů na internetu?

Máme e-mailový kontakt na seniory, tak víme, co si jsou schopni přeposílat mezi sebou. Člověk až žasne, jsou tam i zastrašující zprávy. My jim pak vysvětlujeme, jak rozpoznat falešnou zprávu a co mohou udělat, když to rozesílají. Komise nám pomohla, ví, že my máme kontakty, je to dvě stě padesát adres, kterým můžeme pozvánku na seminář poslat. Teď bychom chtěli informovat o nové vlně covidu a očkování. Stále není naočkováno půl milionu seniorů 65+. Oni se nám hlásí, že by se chtěli naočkovat, ale neví jak na to. Společně s krajem uděláme informační seminář.

Během koronaviru jste se přesunuli do online prostoru, jak senioři tuto možnost přijali?

My jsme byli zvyklí se scházet v kongresovém centru, to ale nešlo. Zkusili jsme seniory oslovit s nabídkou on-line setkání a měli zájem. My jsme s manželkou čtrnáct dní trénovali a učili se, jak dělat online a když byla první schůzka, bylo tam 45 seniorů. Přitom na jiných celorepublikových besedách bylo patnáct, dvacet účastníků. Říkali jsme, že je to dobré, zrovna bylo téma energošmejdi, ale důležitější pro naše studenty byl ten pocit se vidět. Z tohoto setkání měli obrovskou radost. Důležitý byl i ten pocit, že to dokázali, že se připojili. Třeba tam za nimi občas seděl vnuk, který pomáhal, ale byli na sebe hrdí. Dělali jsme pak řadu dalších besed.

Zůstáváte u online besed i v době, kdy je možné se scházet?

Naše představa byla, že dokud nemůžeme besedovat prezenční formou, budeme se scházet takto. Po rozvolňování jsme se sešli venku, mysleli jsme, že nikdo nepřijde, ale bylo tam sto dvacet seniorů. Ono se tehdy udělalo hezky, seniorky se načesaly. Pak jsme se sešli na krajském úřadě za dodržení epidemických opatření a to musím seniory pochválit, v tom nebyl sebemenší problém. Pak byl branný závod a aktivit máme ještě do konce roku několik v kongresovém sále Kraje Vysočina. Teď pojedeme šestého října do Senátu – devadesát seniorů, dva autobusy.

Co byste závěrem vzkázal čtenářům?

Chtěl bych moc poděkovat organizacím, které nám za těch deset let pomohli, ať už finančně nebo předáváním kontaktů na oběti. Bez kraje, města a dalších neziskovek bychom nemohli fungovat. Také žádám ty, kteří nás potřebují a ještě za námi nebyli, aby se nebáli a přišli. I když bych byl radši, kdyby k nám nemuseli.

Antonín Křoustek je jednatelem jihlavské  pobočky Bílého kruhu bezpečí.Antonín Křoustek je jednatelem jihlavské pobočky Bílého kruhu bezpečí.Zdroj: Deník/Martin SingrAntonín Křoustek
- za měsíc oslaví 65. narozeniny
- bydlí v Jihlavě
- je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata
- je jednatelem jihlavské pobočky Bílého kruhu bezpečí, který před deseti lety zakládal
- dříve byl dvaatřicet let policistou v Jihlavě