Učitelka základní školy v Nové Říši se o projektu Příběhy našich sousedů dozvěděla na konci minulého školního roku. „Bylo to něco nového, pro mě osobně to byla výzva,“ vzpomíná s tím, že následně oslovila žáky osmého a devátého ročníku s dotazem, kde se přidá.
Jednou z dívek, které kývly, byla Barbora Straková. „Na začátku jsme se z toho těšili, zajímalo nás to. Pak to trochu opadlo, když jsme zjistili, co všechno projekt zahrnuje. Bez paní učitelky bychom to nedotáhli, byla naší velkou oporou,“ hodnotí zpětně sympatická dívka.
První komplikací přitom bylo, koho vůbec oslovit. Kateřina Mirčeva je v městysi dva roky a místní nezná. „Terezka má ale paní Krajíčkovou za sousedku. Řekla nám, že ráda povídá, dozvíme se spoustu věcí a možná se ani nedostaneme ke slovu,“ říká kantorka na adresu další členky žákovského týmu. U paní Krajíčkové se pak setkala s ochotou. „Myslím, že by nám toho řekla ještě více, kdyby bylo více času,“ soudí učitelka.
Loni ještě platila určitá omezení spojená s koronavirem, bylo to ale lepší než o rok dříve. „Čekali jme, jestli se bude opakovat situace z předloňska, kdy bylo nutné pamětníky nahrávat na dálku. Modlili jsme se, aby se to nestalo,“ přiznává Kateřina Mirčeva. Osobní návštěvy nakonec byly možné, covidem se ale v listopadu nakazila část týmu včetně učitelky a to znamenalo měsíční zdržení.
Nakonec se vše podařilo dokončit a školáci z Nové Říše prezentovali projekt spolu s dalšími školami před zaplněným sálem v Telči. „Naučila jsem se strašně moc věcí ohledně organizace celého projektu, jak vést děti, jak je nadchnout a motivovat. Musím říct, že i když s tím bylo dost práce, dělala jsem to ráda a hrozně mě to bavilo,“ ohlíží se za projektem učitelka.
Své si odnesly i děti. „Mně to pomohlo překonat strach mluvit před lidmi. Učili jsme se spolupracovat, dozvěděli jsme se více o paní Krajíčkové i Nové Říši,“ přidala se se svým pohledem Barbora Straková.
