Barbora je totiž z výzkumného týmu Anthropictures a spolu se svým kolegou Michalem Lehačkou dělá průzkum, který má jihlavské radnici pomoci při budoucí revitalizaci Masarykova náměstí.

Co je cílem vaší práce na hlavním jihlavském náměstí?
Věnujeme se výzkumu města a tomu, jakým způsobem lidé využívají prostor náměstí. Tyto postřehy se dají využít při jeho budoucí revitalizaci. Je to tedy aplikovaný výzkum. Zjistíme nějaké informace a v návaznosti na ně dáme městu doporučení, která jsou z našeho pohledu jakožto sociálních vědců přínosná. Změny centrálního náměstí by totiž neměly vyhovovat pouze jedné cílové skupině. Měly by tam být zohledněné potřeby různorodých uživatelů.

Jde pouze o prostor náměstí?
Studie je zaměřená pouze na náměstí, ale samozřejmě ho nevyužívají pouze obyvatelé centra města, a proto je pro nás důležité se bavit i s lidmi z odlehlých částí. Například v pondělí jsme se byli podívat v Horním Kosově, abychom viděli i jiné části města, protože nejsme místní, tak abychom dokázali různé části města porovnat a měli představu, jak vypadají, když nám o nich někdo začne povídat. Zajímají nás ale i lidé, kteří na náměstí působí. Navštívili jsme muzeum, máme i kontakt s místními podnikateli. Zkrátka nás zajímá, jakým způsobem to náměstí funguje, žije a je pro nás důležitá i jeho historie. Náš výzkum není pouze nějaká anketa, kdo si co představuje, ale díky našemu poznání z perspektivy sociální antropologie pracujeme s teoriemi zaměřenými na město. Rozhovory, které vedeme, jsou spojeny i se zúčastněným pozorováním. To je nejdůležitější metoda pro sociální antropologii.

Jak lidé reagují například na budovu Prioru?
Pozoruji, že Prior je téma zastírající spoustu jiných, která by mohla být v rámci náměstí podstatná. Možná je to proto, že Prior je tady často tematizovaný, ať už radnicí, nebo proto, že si tuto stavbu vybírali, i třeba studentské projekty jako předmět svého zájmu. Lidé často hovoří o možnosti jeho změny, protože předtím zkrátka ten prostor měl jinou funkci. Starousedlíci si pamatují i Krecl, a to sehrává jistou úlohu. Mladí lidé to tak ale vnímat nemusí, občas pouze přebírají postoje od svých rodičů, takže se objevují názory, že by Prior mohl mít alespoň jiný plášť. Lidé se zabývají jeho architekturou, někteří však vůbec. Je to různé. Architektura u někoho hraje důležitou úlohu, ale záleží, o koho konkrétně jde, zda to jsou lidé, kteří tu prožili celý život, nebo jakou mají životní zkušenost, například co studovali, jaké mají zaměstnání. Co je zkrátka formuje. Tomu totiž podléhá i posuzování vkusu či estetiky budov. Někteří chválí služby, které v Prioru působí. Každopádně je Prior pro místní určitě téma, a to i pro mimojihlavské, kteří občas řeknou – Á, Jihlava! To je to náměstí s tím Priorem! – ale rozhodně si nemyslím, že je to největší problém Jihlavy.

O jakých dalších tématech se lidé nejčastěji rozhovoří?
Plno věcí je tematizovaných. Od dopravy přes volný čas, přes služby po nějaké další objekty, jako je City Park, společenské vyžití ve městě nebo i volnočasové aktivity mládeže. Místní chválí například skate park či to, že byly vystavěné cyklotrasy. Takže když se s někým dám do řeči a ten člověk má chuť, většinou se dostaneme i k nějakým úplně jiným tématům, než je samotné náměstí.

S jakými negativními reakcemi se setkáváte?
Já mám pocit, že lidé jsou tu v podstatě spokojení. Nemyslím si, že by tu bylo něco, kvůli čemu by byli vysloveně naštvaní. To jsou spíše nějaké kosmetické úpravy, jako například že by mohla jinak jezdit doprava. Jsou to drobnosti. Často lidé uvažují nad tím, zda vůbec doprava patří, či nepatří na náměstí. Někteří dopravu na náměstí ale velice oceňují. Dále řeší i prostupnost prostoru, bariéry nebo pocit bezpečí. To jsou důležitá témata obecně, s tím souvisí pak konkrétní potřeby, jako například poptávka po lepším osvětlení.

Čím vás lidé v Jihlavě nejvíce překvapují?
Těžko říci, jestli je to nejvíc překvapující, spíš mi připadá důležité, že vícero z oslovených vůbec náměstí nevnímají jako něco k diskusi, není pro ně důležité a nevidí ho jako něco, o čem by měli uvažovat či rozhodovat, co se s ním bude dělat. To je dobré před plánovanou revitalizací také zvážit. Mně připadá důležité zahrnovat do výzkumu i názory těch, kteří zkrátka nepřemýšlejí nad věcmi, jako je nějaká participace a revitalizace. Když někde jsem více měsíců, tak mě vždy baví rozmanitost lidí. Jihlavské hlavní náměstí není průchoďák. Vidíte, že se tady někteří lidé scházejí, že se zdraví, potkávejí se mezi sebou, mají tady k tomu vztah. Plno lidí je zase schopných popovídat o historii města, o židovské části a tak dále. Díky tomu, že Jihlava je staré historické město, mě to tu velmi baví. Je to tu stále živé.

Vy tedy nejste odtud. Jak se vám na město dívá zvenčí?
S výzkumem jsme začali na začátku října, kdy jsem byla v Jihlavě poprvé. Plno informací jsem proto začala o Jihlavě čerpat i z historických a mediálních zdrojů. Pro antropologa je fajn, když přijde do nějakého terénu, který nezná, protože se může nechat učit lidmi, kteří ten terén znají a kteří ho využívají. Zároveň jsem ale návštěvník tohoto náměstí jako každý jiný, takže i na mě nějak působí. Nějak se cítím ve zdejším prostředí, zaujmou mě stavby, kolemjdoucí, přemýšlím nad funkčností veřejných prostranství a vnímám bariéry tak jako i jiní návštěvníci. Ale jelikož nejsem zdejší, můj vztah k místu je ovlivněn jinými okolnostmi – v tomto případě výzkumem.

Co vás nejvíce zaujalo na Jihlavě?
Pro mě je zajímavé pozorovat historické souvislosti města a jeho paměť. Když se bavím s lidmi a ptám se jich, odkud jsou, většinou se dostaneme k tomu, že maximálně dvě tři generace jsou odtud. Historie Jihlavy je hodně spojená s tím, že se odtud vyhnali Židé, a potom Němci. Zároveň je tu stále tematizovaný problém s etnickými menšinami. To tvoří Jihlavu. Co se týká přímo náměstí, tak mě neustále fascinuje ten výhled od morového sloupu z náměstí na pole, která jsou v dálce vidět díky sklo᠆nu náměstí. To je paráda.

Kolika lidí se musíte v Jihlavě dotázat?
Není to tak, že bychom museli mít splněné nějaké kvóty. Už jsme ale určitě byli v kontaktu přibližně se stovkou lidí. Teď už se názory opakují. Snažíme se, aby náš výzkum byl pestrý z hlediska cílových skupin, takže se ptáme mužů i žen a různě starých lidí. Stejně se bavíme s Romem, bezdomovcem jako s někým, kdo tu provozuje kavárnu, kdo si jde koupit ořechy či s cyklistou.

Abychom si utvořili představu o tom, co takový antropolog všechno dělá, na jakých dalších projektech jste pracovala?
Dělali jsme vícero projektů v Praze, které se věnovaly například komunitnímu rozvoji, takže to byl výzkum zaměřený na celkové fungování části města. V rámci té aplikované roviny šlo o propojování místních obyvatel s tamějšími neziskovými organizacemi i místní samosprávou. Spolupracujeme také s architekty, jako tady v Jihlavě s Terezou Kafkovou. Revitalizace se často řeší na veřejných projednáváních, ale tam přijde vždy jen nějaká určitá část lidí. Antropologický výzkum umožňuje městům zjistit názor i od toho, kdo zkrátka nepřijde na veřejné projednávání a nechce se ani bavit s lidmi na radnici, ale má rád ve městě nějakou svoji lavičku, má na revitalizaci nějaký svůj názor, případně ho ani nezajímá, ale nějakým způsobem konkrétní prostředí využívá, a proto je důležitý. Výzkum tedy přispívá k jakési rozmanitosti, ale není zaměřený pouze na sběr dotazníků. Mimo zúčastněného pozorování a rozhovorů děláme například i pocitové mapy.

IVANA HOLZBAUEROVÁ