Ladislave, svými fotografiemi jste oslovil mnoho lidí. Jak dlouho se fotografováním zabýváte?
Fotografování mě zajímalo už od dětství. Trochu s nostalgií vzpomínám na dobu, kdy jsme s kamarádem vyvolávali negativy nahých žen, které vzal tajně tatínkovi. Jistě si každý umí představit tu kvalitu, ale mělo to v té době svůj adrenalin a kouzlo. Fotografování jsem se věnoval i na vojně. Později jako mnoho dalších lidí jsem fotil na kinofilm, ale tomu opravdovému focení zrcadlovkou se věnuji teprve šest let.

Přemýšlel jste někdy věnovat se fotografování profesionálně?
Kdybych byl o deset let mladší, tak asi ano, ale v dnešní době už ne. Je to hodně o penězích a i konkurence je velká.

Kterých fotografií si nejvíce ceníte?
Je toho hodně, to se nedá určit. Třeba focení bouřky a přírody. Nebo stojí za zmínku fotografování jihlavské Dukly při postupu do extraligy. Je toho mnoho a vše má svojí hodnotu.

Jak si vybíráte objekty focení?
Záleží většinou na ročním období. Moje priorita je příroda a té se hodně přizpůsobuji. Miluji třeba východ a západ slunce. Mnoho lidí tvrdí, že je to kýč, ale má to své kouzlo a já to zbožňuji. Často vstávám ve čtyři ráno, kdy ostatní ještě spí, a vracím se kolem osmé. Mnohokrát nikdo ani netuší, že jsem někde byl. (smích)

Které objekty fotíte nejraději?

Rád fotím kostely, křížky, krásné stromy, ale i přehrady, hodně zvířata a jiné.

Na co při focení myslíte?
Jen na focení. Být potichu, mít pevnou ruku, soustředit se. Nevnímat rušivé elementy. Jak člověk dýchá, všechno se mu v objektivu hýbe. U toho se ani na nic jiného myslet nedá. Stalo se mi například, že jsem u rybníka fotil krásnou žábu a v ten okamžik mi volala manželka. Od té doby při focení i vypínám mobil.

Kolik trávíte fotografováním času?
Přibližně tři až čtyři dny v týdnu. Samozřejmě v pracovní dny po práci.

Přemýšlel jste někdy o výstavě svých fotografií?
Raději ne. Já na to nejsem. Je to hlavně finanční zátěž a já nemám fotografování jako zdroj peněz, ale koníček. Neuměl bych si ani vybrat. Nečekám, že mě někdo cizí sám osloví, tak to nemusím řešit.

Fotografujete také na zakázku, když vás lidé osloví?
Občas se nějaká zakázka objeví. Spousta lidí mě zná a sleduje. Vkládám fotografie třeba na Facebook a Instagram. Stává se mi občas, že mě někdo osloví i při fotografování.

Kam jste se díky fotografování podíval?
Je toho mnoho. Například jsem fotografoval mezinárodní fotbalový turnaj žákyň v Rakousku. Dále mě velmi zaujal turnaj v powerliftingu v Praze, kde jsem fotil pro Davida Lupače, což byl pro mě velký zážitek.

Jaké máte další koníčky?
Zajímám se o historii, cestování, ale nejvíce se věnuji rodině.

Jak vnímá váš koníček rodina?
V poslední době své výlety konzultuji s manželkou. Někdy jezdí i se mnou, ale to se už na fotografování tak nesoustředím. Potřebuji na to svůj klid.

Stalo se vám, že by vám fotografie někdo kritizoval?
Občas ano. Někdy mi napíše kritiku dobrý fotograf a já to beru spíše jako radu. Každá kritika posouvá člověka dál, ale ne každý ji dokáže bohužel přijmout. Stává se mi však, že mi kritizuje fotografie člověk, který sám nikdy nic nedokázal. Bohužel i s tím se setkávám, a potom na to neberu zřetel.

Fotografujete i věci, které se vám nelíbí?
Jistě. Já fotím všechno, tedy i záporné věci. Několikrát jsem byl osočen, proč fotografuji záporné věci. Pokud něco fotím, neznamená to, že se s tím sžívám. Ta fotografie tomu může dát úplně jiný úhel pohledu. To však neznamená, že se mi to líbí.

Máte nějaký sen, co byste si přál vyfotit?
Tak to nevím, něco pěkného (smích) Je toho mnoho. Miluji hory a vodopády. Neláká mě ani tak moc zahraničí. I u nás je spousta krásných míst, kam se dá zajít a užít si krásného prostředí.

Čemu by se podle Vás měli začínající amatérští fotografové vyvarovat?
Rozhodně jim nedoporučuji pro začátek kupovat zbytečně drahé nové fotoaparáty. Foťte a foťte, ono vás to posune dál samo. Spousta lidí nakoupí drahé foťáky a nemá k tomu žádný vztah. Všechno má svůj čas.

JAROSLAV DRAHOŠ