Pro mě syn neumřel, mám ho stále ve svém srdci, říká Monika Marešová

Vy nyní působíte jako laická poradkyně pro Dlouhou cestu.

Snažím se pomáhat lidem, kteří jsou na tom stejně jako já a potřebují si popovídat se spřízněnou duší. Strašně ráda bych jim odebrala alespoň trochu té bolesti, která je první roky opravdu nesnesitelná. Vím, že si musí projít svou cestu zármutkem. Já je mohu na té cestě jen doprovázet. Mohu si s nimi popovídat, vyslechnout je. Často se mě ptají na můj příběh a to, jak jsem to zvládala já. Mají u mě naprosté pochopení. Nemusí mít obavu, že je budu za něco odsuzovat, jak to mnohdy dělá okolí. Často jejich okolí radí, kdy je už čas přestat plakat, zapalovat svíčky, vystavovat fotky, povídat si o tom a podobně. Nic není v tomto ohledu špatně. Každý dělá to, co cítí a svým způsobem mu to v různých fázích truchlení pomáhá.

A když se vrátíme k náplni laického poradce.

Tento poradce má lidi vyslechnout, soucítit a sdílet zármutek. Pomoci pochopit zármutek jako proces, který má své fáze a zákonitosti, případně i poradit s praktickými záležitostmi. Tato pomoc je diskrétní, bezplatná a není vázána na povinnost stát se členem Dlouhé cesty. Setkání se mohou i opakovat, četnost záleží na rodičích. Další setkání může být klidně za týden, nebo za rok. Jsem tu pro ně, když to potřebují, třeba někdy i po telefonu nebo přes zprávu, když je přepadne nával smutku a potřebují se vypovídat.

Vy sama jste před časem přišla o syna. Můžete prosím přiblížit ten příběh?

Syn umřel před dvanácti lety při autonehodě kousek od našeho domku. Co se stalo, jsem se dozvěděla od jeho kamaráda, kterému jsem volala, když jsem se nemohla dovolat synovi, kdy přijde na večeři. Byl to strašný šok. Klečela jsem na zemi a křičela jak raněné zvíře. Byl u mě zrovna přítel a zachránil mě, když jsem začala polykat léky. Můj syn byl pro mě celý život, hnací motor, kvůli kterému v životě všechno zvládala a najednou tu nebyl. Byla jsem s ním sama od jeho tří let a představa života bez něj byla pro mě nemyslitelná. Během vteřiny nic v mém životě nemělo cenu. Do pohřbu jsem byla jako robot. Lékař mi napsal léky, abych fungovala a zvládla to.

Dny po té ztrátě musely být příšerné. Vy jste se ale snažila co nejdříve dostat do normálu.

Ano, věděla jsem, že doma zůstat nemohu, a tak jsem dva dny po pohřbu šla do práce. Potřebovala jsem se alespoň na chvilku odreagovat. Po měsíci jsem vysadila léky a řekla si, že když už jsem tu zůstala, tak to musím zvládnout tak, jak by si to Peťa určitě přál. Není to jednoduché - poprvé vyjít mezi lidi, kteří vás znají. Zvídavé pohledy, jestli jsem dost zhroucená a nešťastná. Údivné pohledy, když jsem se zasmála. Dnešní společnost na to není připravena, lidé hodně dychtí po senzacích, a tak vás i sledují.

Dá se s tím nějak bojovat?

Já si řekla, že jim tu senzaci nepřipravím a snažila jsem se na veřejnosti chovat zcela normálně. Brečela jsem, když jsem byla sama. Dokonce jsem se setkala i s tím, že jedné mamince, která pracovala někde na úřadě a usmála se na klienta, bylo řečeno, že syna nemohla mít ráda, když se tak rychle může smát. I tak krutí dokáží lidé být. O lásce k našim dětem nevypovídá to, jak tragicky se tváříme nebo jak máme upravené hroby. Tu lásku a smutek máme uvnitř. Znám maminky, které například na hřbitov skoro nechodí, přesto své děti nadevše stále milují.

Celý mikroregion se postavil proti jadernému úložišti

Jak to všechno vnímáte teď po letech, s časovým odstupem. Dá se s tím vůbec někdy smířit nebo vyrovnat?

Naučila jsem život přijímat, jak je. Jsou věci, které ovlivnit nedokážeme, a nezbývá, než to s pokorou přijmout. Pro mě syn neumřel, mám ho stále ve svém srdci a dokud žiji, bude stále se mnou. Mám v práci i doma jeho fotky, povídám si s ním a snažím se žít tak, aby byl na mě pyšný. Každý si časem najde nějakou berličku, která mu pomůže. Samozřejmě přijdou chvíle, kdy brečím, protože mi je smutno. Ale to je přece úplně normální. Nezbývá, než se s tou bolestí naučit žít. Ona po letech trochu otupí a není tak bodavá. Na druhé straně jsem se naučila víc radovat z maličkostí, které ostatní lidi ani nevnímají a jsem vděčná, že ještě mohu prožívat pěkné chvíle s rodinou a přáteli.

Co byste ze své zkušenosti doporučila lidem, kterým se stane to samé jako vám?

Těžko se něco doporučuje. Každý člověk je jiný a každý se vyrovnává s touto ztrátou jinak. Jedině snad jednu věc, nenechat se ovlivňovat okolím, například radami o délce či způsobu truchlení, o tom co je a není správné. Není správné to, že jsme přišli o naše děti. Takže dělejte vše, co cítíte, že vám alespoň trochu pomůže a pohladí vás na srdíčku. Třeba, že jdete na hřbitov a zapálíte svíčku. Nebo jdete na procházku. Jinak mi hodně pomáhala nějaká činnost – udělala jsem si kurz masáží, vystudovala jsem tříletou VŠ, navštěvovala různé ezoterické kurzy, hodně jsem četla, moc ráda jsem dělala na zahradě.

Dlouhá cesta pořádá akci, kdy se zapaluje svíčka za zemřelé děti. Jsou ještě nějaké další akce?

Spolek Dlouhá cesta ještě pořádá například rekondiční víkendy pro rodiče i sourozence. Projekt Barevný anděl pomáhá díky sponzorům s přestavbami dětských pokojíčků pro sourozence, projekt Prázdná kolébka pomáhá maminkám po ztrátě miminka při porodu nebo krátce po něm a pomáhá s proškolováním zdravotního personálu na porodnicích. Díky maminkám z Prahy vzniklo ve spolupráci s divadlem Kampa krásné představení Budu všude kolem tebe, které moc doporučuji. Každý rok pořádáme druhou neděli v prosinci akci Zapalme svíčku k příležitosti světového dne zapalování svíček za zemřelé děti. V Jihlavě se tato setkání koná každý rok v kostel svatého Jakuba. V neposlední řadě pořádáme i svépomocná setkání rodičů.

Jak to probíhá?

Toto setkání mně před jedenácti lety nepopsatelně pomohlo, protože jsem se mohla setkat s někým, kdo je na tom stejně a viděla jsem, že se to dá zvládnout. Povídaly jsem si s maminkami o našich dětech a navázala jsem tam nejedno krásné přátelství. Ta setkání vůbec nejsou tragická, jak si mnoho lidí myslí. Samozřejmě přijdou i slzy, za které se nikdo nemusí stydět. Máte ale kolem sebe lidi, kteří vám rozumí a dokáží vás povzbudit. Na druhé straně se i zasmějeme, když si povídáme i veselé historky s našimi dětmi. Na těchto setkáních se lidé velice rychle sblíží díky stejnému osudu. V letošním roce budu toto setkání rodičů pořádat i v Jihlavě (celkem potřetí), protože ne každý má možnost jet do Prahy nebo Brna. Přesný termín ještě nevím, ale určitě bude zveřejněn na stránkách Dlouhé cesty, nebo bude vytvořena událost na Facebooku Svépomocné setkání pozůstalých rodičů Jihlava.

Když se setkáváte s těmi příběhy ostatních lidí, asi vás to musí hodně ovlivňovat, snažíte se dělat něco, aby vás to příliš nepohltilo? Člověk asi musí být mimořádně silná osobnost, aby to všechno unesl.

Nevím, jestli jsem silná osobnost. Jen jsem si kladla často otázku, proč se to stalo. Myslím, že vše, co nás v životě potká, má nějaký význam. Má nás to někam posunout, něco si máme uvědomit. Když spolek Dlouhá cesta nabízel kurz laických poradců, tak jsem řekla, že to je ta cesta. Snažím se naplnit život něčím smysluplným a pomáhat lidem, kteří to potřebují, či o to mají zájem. Každé setkání s rodiči mě samozřejmě ovlivní. Je mi strašně líto, že se to stále děje, že rodiče přežívají děti. Je mi strašně líto, že nedokážu odebírat bolest, kterou prožívají, a já moc dobře vím, jaká je. Při všech zprávách o tragických událostech vždy myslím hlavně na rodiče. Vím, co prožívají, a pokaždé mě to hluboce zasáhne. Jinak jsem myslím velice optimistický člověk a tím, že se dokážu radovat z maličkostí, dokážu zase přepnout. Relaxovat moc neumím, relaxuji zase nějakou činností. Ráda chodím na pilates a jógu a teď na jaře se realizuji na své minizahrádce. Synovi mého přítele se narodila dcerka, tak si s nesmírným vděkem užívám roli babičky.