Jak se situace kolem koronaviru odráží na lidské duši?

Třemi příznaky, neboli symptomy, a těmi jsou strach, úzkost a deprese. Vyvolává je v podstatě každá obava z nějaké nemoci, ale u pandemie je ten efekt výrazně větší. Obzvlášť v případech, kdy lidé sledují úplně každou zprávu o Covidu. Mám mezi známými i takové, kteří mi každé ráno hlásí, kolik lidí zemřelo. Vždy jim říkám, ať to tak neprožívají a hledí si sami sebe. Tímhle se jen zbytečně trýzní.

Přibývá teď lidí s psychickými poruchami?

Ano, psychiatři jsou opravdu zahlcení. Na Vysočině to ještě jde, tady je objednací lhůta do dvou měsíců, ale hlásí se mi lidé z Prahy, kde čekají i půl roku.

Má pak nějaká léčba vůbec smysl?

Moc ne. Po takové době se z toho ten člověk buď dostane, nebo umře. Omlouvám se, jsem cynik. (smích) Nejsme však přetížení jen my, ale i obvodní lékaři.

Takže částečně nahrazují vás psychiatry?

Max Kašparů (70 let)

- narodil se v Žirovnici, žije v Rynárci
- je křtěný jako Jaroslav, jméno Maxmilián přijal při vstupu do sekulárního řádu želivských premonstrátů
- většinou však používá jen zkrácenou verzi Max
- je ženatý, má dvě děti
- vystudoval Univerzitu Karlovu, Univerzitu Komenského, Prešovskou univerzitu, Univerzitu Pavla Josefa Šafárika a Jihočeskou univerzitu
- v současné době studuje ještě Filmovou akademii
- pracuje jako soudní znalec, kněz a přednáší na vysokých školách
- mezi jeho koníčky patří esperanto a ochotnické divadlo
- napsal 32 knih, které byly přeložené do několika jazyků

Ano, protože všeobecný lékař má vzdělání ve všech oborech. Psychiatr se třeba v chirurgii nebo gynekologii nevyzná, ale obvoďák určité povědomí o psychiatrii má. Navíc je to lékař prvního kontaktu a pokud se mu podaří zvládnout počáteční příznaky, tak už nemusí pacienta posílat ke specialistovi.

Co říkáte na to, když se k pandemii vyjadřuje třeba zubař nebo kardiochirurg?

Mám spíš dojem, že se chtějí blýsknout, než aby přišli s nějakým rozumným nápadem. Já mám dvě státnice z chirurgie a netroufl bych si někoho operovat. Když mi kardiolog předepíše léky, tak s ním také nediskutuji. Vím, že tomu rozumí mnohem lépe. Sice jsem také doktor, ale mám jiné zaměření. Zkrátka i tady platí ono známé „ševče, drž se svého kopyta“.

Máte nějaký lék na všechny splíny?

To je typicky novinářská otázka, každý se mě ptá na jakýsi všelék. Ale ten neexistuje. Vždy záleží na typu člověka. Nemohu říct konkrétní radu, když nevím, jaká je jeho struktura osobnosti, jakou má zkušenost s nemocemi, jak reaguje na podněty… V tomhle vždycky závidím automechanikům, protože ti dostanou sériovou výrobu. Tu ale Bůh netvoří a každý potřebuje něco jiného.

Opravdu nemáte alespoň nějakou obecný tip, jak se zbavit strachu?

Doporučuji prevenci. Vyhýbat se negativním zprávám, respektovat roušky, dvoumetrové rozestupy a mytí rukou. A především plánujme, ať máme něco před sebou a ne jen vidinu smrti. Jak uvádím ve svém Sedmeru roušek: Plánuj, přemýšlej a měj se na co těšit. Ono to těšení se na něco je svým způsobem také lék.

Dá se říct, že právě proto současnou situaci senioři snášejí hůř?

Ano. Znám to z domova důchodců. Jednou mi tam někdo řekl: „Víte, já už se nemám na co těšit. Kamarádi mi vymřeli, rodina je daleko a všichni kolem mě umírají. Takže jedinou vizi, kterou mám, je krematorium“. To je strašné. Člověk by měl plánovat. Nestavět si ovšem vzdušné zámky. Víte, jak to s nimi je - neurotici je stavějí, schizofrenici se do nich stěhují a psychiatři tam vybírají nájem. (smích)

Jak současnou situaci nejlépe vysvětlit naopak dětem?

To záleží na tom, jak jsou velké. Jestliže jsou předškolního věku, tak jim nic moc nevysvětlíte. U školních dětí už se o tom s nimi bavte, ale hlavně nestrašte. Nejjednodušší je to pak u puberťáků. Ti si většinu informací vyhledají sami a naopak poučí své rodiče.

Také zprávu o pozitivním výsledku vnímá každý jinak. Jde se na ni nějak připravit?

To se dopředu nedá. Já, když jdu k zubaři, tak se bojím pokaždé a oddychnu si, až když odcházím bez vrtání. Hlavní je se ale výsledku nevyhýbat. Někteří na testy schválně nechtějí jít, aby se nedozvěděli pravdu. To je ale špatně. Je to stejné, jako když má někdo podezření na rakovinu, ale k doktorovi nejde. Podle mě je mnohem lepší jistota a je úplně jedno, jestli se jedná o rakovinu nebo koronavirus.

Jak zvládnout karanténu, respektive izolaci, a nezbláznit se z toho?

Pro člověka, který žije sám, je to těžké po celou dobu. Pokud však žije pohromadě skupina lidí, třeba rodina, tak pro ně je to těžké až po určité době. Ze začátku to berou jako víkend a první dny si užívají. Jenže postupem času zjišťují, že jsou spolu pořád a na to už nejsou zvyklí. Tady hraje roli adaptabilita. Člověk je schopný se přizpůsobit okolí a situaci, jenže to nejde tak rychle jako změny. Lidé na to nedokážou správně reagovat, protože se s takovou situací nikdy nesetkali. Jsou v podstatě v domácím vězení a každý ho snáší jinak.

A pak přichází ona slavná ponorková nemoc. Dá si jí nějak vyhnout?

Tady by bylo dobré, aby si každý našel svého koníčka a tomu se věnoval. Večer se sejdeme, dáme si večeři, ale přes den si každý jdeme po svém. Je úplně jedno, jestli to bude četba knížky, hraní internetových her nebo studium cizího jazyka. Každý ať se zkrátka něčím zabývá. Když nikdo nedělá nic, tak se nedivím, že jsou tam jak šelmy v kleci.

Dalším úskalím je homeoffice. Přeci jen ne všichni chápou, že někteří členové domácnosti potřebují pracovat…

Opět se budu opakovat. Jinak to vysvětlíte dětem a jinak manželovi. Jsou tady ale i tací, kterým to nevysvětlíte vůbec. To je jako s mateřskou. Oficiálně se to jmenuje dovolená, ale ve skutečnosti je to pěkně tvrdá práce. Ne každý to ale chce vidět a bere to pouze tak, že je žena celý den doma a má na starosti „jen“ to dítě.

Jak na nás homeoffice vlastně působí?

Na někoho výborně, protože není pod stresem daného podniku. Pro jiného to ale není dobré, protože se nemá s kým poradit. Když pracují ve skupině a jeden něčemu nerozumí, tak si dokáží pomoci. Teď však musí být na telefonu a to je namáhavé mnohem více, než kdyby seděl v kanceláři. Týmová spolupráce se nedá nijak nahradit.

A co s lidskou psychikou dělají rychle se měnící nařízení vlády?

Rychlé změny vytvářejí dvě skupiny lidí. Jednu, která na ně reaguje zmateně, ale snaží se přizpůsobit, a druhou, která si řekne, ať jim všichni vlezou na záda. Je to otázka konstrukce lidské osobnosti. Hypochondr to sleduje a kdyby vláda řekla, že se má odpoledne skákat po jedné noze, tak bude skákat. Odpůrci naopak neskočí, ani kdyby to byl jediný lék na koronavirus.

Těch druhých ale přibývá. Čím si vysvětlujete, že stále více lidí opatření nedodržuje?

To není frajeřina, ale znechucení z toho, že večer je vše jinak, než bylo ráno.

Jsou tu však i tací, kteří jakoukoliv existenci viru úplně popírají…

Žijeme ve zvláštní době. Například ve Spojených státech se množí skupina lidí, kteří tvrdí, že země je placatá. Stejné je to i s virem. Oni nejsou duševně nemocní, ale jsou o něčem přesvědčení. A to je pro ně silnější než pravda. Jestliže já o vás budu přesvědčený, že neumíte pravopis, a všichni okolo mi budou říkat, že ho umíte, tak mě nedonutí změnit názor, protože já budu mít tu svoji pravdu. A přes to nejede vlak. Jsou to zkrátka lidé, kteří pochybují a propochybují se až k názoru. Říká se tomu i městská legenda. Víte, co to je?

Netuším.

Jde o to, že se v určitém místě vytvoří nějaký názor, který se ostatním líbí a začne se tradovat. Uvedu to na příkladu. Zemřel člověk na infarkt a někdo řekl, že do pitevní zprávy schválně napsali, že zemřel na koronavirus, jen proto aby nemocnice dostala více peněz. Tohle teď běží po obci, nabaluje se to a z legendy, kterou vytvořil jeden člověk, se stává společenská fáma.

A opakovaná lež se stává pravdou…

Přesně tak. Lidé to šíří dál a takhle pak vzniká řada lží a polopravd. Co se mi ale líbí, že velké množství lidí to bere s humorem. Už ve středověku říkali, že ďábla nepřemůžete tím, že ho popřete, ale že ho zesměšníte. Čímž se vracím k původní otázce. Cesta není virus popírat, ale přistupovat k němu s respektem a hlavně se ho nebát.

Může nám toto období dát i něco dobrého?

Určitě. Není to totiž jen nemoc, ale i velká výzva. My jsme si zvykli na určitý myšlenkový stereotyp a neumíme si klást otázky „Proč?“. Jako děti jsme je měli pořád, ale s věkem jsme je ztratili. Teď, když už náhodou hledáme ono „proč“, tak buď je v tom Putin, Čína nebo Bill Gates a tím jsme s pravdou hotoví. Já se vždycky bojím lidí, kteří jsou se vším rychle hotoví. Mám rád ty, kteří si kladou otázky. A virus je šance, která nám dává příležitost. Jak říkal Chaplin: „Jdi s těmi, kteří hledají pravdu, a utíkej od těch, kteří už ji našli.“ Život je o neustálém hledání.

Přiznám se, že jsem čekala, že zmíníte spíše solidaritu.

Ta se objevuje pokaždé, když je národu ouvej. Jsou mezi námi ale i jedinci, kteří toho zneužívají. Každá situace se dá buď využít nebo zneužít.

Nicméně na jaře lidé drželi při sobě a pomáhali si mnohem více než teď. Čím si to vysvětlujete?

Myslím si, že jsou unavení. Dělat dobro nejde donekonečna. Lidé jsou vyčerpaní a nikdo je nepovzbudí. Jestliže někdo koná dobro a ostatní jim mnohdy ani nepoděkují, tak se nedivme, že jsou někteří dokonce i vyhořelí.

Jak vnímáte koronavirus vy? Je to určitá příležitost se změnit?

Vedl mě k zamyšlení, že bychom se měli stát více pokornými a uvědomit si, že nemáme všechno ve svých rukou. A že v životě mohou přijít situace, které překračují člověka a věda je nezvládne. Jako lidstvo jsme velmi pyšní a tady vidíme, k čemu to vede.

Byla právě pýcha důvodem letní eufórie, která přišla?

Myslím si, že ano. Rozumný a pokorný člověk nikam nejel, pochyboval a držel se malinko zpátky. Teď musíme všichni opět sedět doma a respektovat vládní nařízení. Alespoň však máme čas se zamyslet. Právě to bych viděl jako prevenci pro třetí vlnu.

Sedmero roušek Maxe Kašparů:

1. Neboj se!

Strach ve spojení s virem je horší než virus sám.

2. Respektuj!

Vzdělaní a zkušení ví, proč a jak se chránit. Důvěřujme jim.

3. Nemaluj čerta na zeď!

Pesimismus ať není na programu žádného dne.

4. Přemýšlej!

Virus není jen nemoc, ale také výzva.

5. Plánuj!

Plánuj s vědomím, že tvoje plány mají smysl.

6. Dej si mediální dietu!

Nečti a neposlouchej všechny zprávy o Covidu.

7. Věř!

Víra uzdravuje. Jejími dětmi jsou optimismus a světlo na konci tunelu.