Váš profesní životopis je působivý, měl jste vysoké postavení v armádě. Proč jste se rozhodl v roce 1998 odejít?

Jeden z důvodů byl, že jsem byl pořád od rodiny. Do Jihlavy jsem nastoupil v roce 1979. V armádě jsem prošel od základních funkcí po ty nejvyšší, byl jsem v misích, na ministerstvu obrany na velitelství logistiky a prakticky nebyl doma. Přijel jsem v pátek, v sobotu jsem šel s manželkou nakoupit, v neděli na fotbal, protože jsem hrál soutěžně a odjel jsem zpátky. Říkal jsem si, že to není život. V letních měsících jsem měl jeden týden dovolené, vojákům z povolání jsem dával rekreace, sám jsem si jí nikdy nevzal, rehabilitaci jsem si vzal jednou, prostě nebylo kdy.

V armádě jste měl poměrně vysoké postavení, je to tak?

Odcházel jsem jako plukovník, měl jsem na starost provoz a služby Armády České republiky. Po celý svůj profesní život jsem vedl kolektiv od pětačtyřiceti až cirka po sedm a půl tisíce osob. Ale rozhodl jsem se, že po čtyřiadvaceti letech v armádě bych mohl skončit a požádal jsem o ukončení služebního poměru vojáka z povolání.

Bylo tehdy vedení městské policie jasnou volbou, nebo jste uvažoval i o jiném zaměstnání?

Já měl v podstatě vyhrané výběrové řízení na vedoucí pozici v jedné stavební firmě. Pak se naskytla situace jít k městské policii, to mi bylo bližší. Chtěl jsem se jen aklimatizovat v civilním sektoru a řekl jsem si, že to na rok, dva zkusím. A nakonec z toho bylo dvacet šest let. (úsměv)

Neměli vaši kolegové problém s tím, že se ředitelem stal člověk z vnějšku a nebyl povýšen nikdo ze stávajících strážníků?

Pravdou je, že moc vedoucích míst u městské policie není. Měli jsme tu i vysokoškoláky, ale když něco budujete a jste tu od začátku, trpíte i někdy provozní slepotou. Já přišel z organizace, která fungovala naprosto odlišně a měl jsem jiný pohled a požadavky, jak by městská policie měla fungovat, byl jsem zvyklý na něco úplně jiného.

Takže byla revoluce, když jste přišel?

Byla. A zhruba polovina lidí si do měsíce, do dvou napsala žádost, že chce skončit u městské policie.

Dále se dočtete:

Dostal Jan Frenc z městské kasy vždy tolik peněz, kolik potřeboval?

Jak jsou vybavení strážníci v okrscích?

Jak funguje spolupráce se stání policií?

Jak jste to vnímal?

Tak, že asi byli zvyklí na něco jiného, na jiný režim. Já měl své nároky a od nich jsem nechtěl upustit. Hovořil jsme o tom s tehdejším starostou města Františkem Dohnalem a říkal jsem mu, že pokud chce, aby byla městská policie v tom stavu, v jakém je, já můžu jít dělat něco jiného. Nebo můžeme budovat městskou policii tak, aby tu byla skutečně pro lidi a ne lidi pro ni.

V čele Městské policie Jihlava jste byl přes pětadvacet let, dokázal byste vybrat jeden případ, který se vám nejvíce vryl do paměti?

Těch je podstatně více. Budu spíše mluvit o tom, co dokázali strážníci a strážnice městské policie a například každá záchrana lidského života se vryje do paměti. Tyto události ve mně vyvolávaly hrdost, že ti kluci a děvčata opravdu něco umí a znají.

Ocenění nebo pochvala za dobře odvedenou práci nemohla chybět, počítám.

Já to nedělám pro ocenění, každou práci jsem se vždycky snažil dělat na sto procent. A stejně jako jsem tvrdý k sobě, jsem tvrdý i k pracovníkům městské policie. Minulé zastupitelstvo města mi udělilo Cenu města Jihlavy, druhé nejvyšší ocenění města. Ale to beru ne jako ocenění své práce, ale práce strážníků a strážnic, je to zejména jejich zásluha.

Kdo je Jan Frenc

  •  narodil se 8. 7. 1956 v Tanvaldu
  •  je ženatý a má dvě dcery
  •  do Jihlavy se dostal během svého působení v Armádě ČR
  •  od roku 1998 byl ředitelem Městské Policie Jihlava
  •  je předsedou Sdružení válečných veteránů Kraje Vysočina
  •  pracuje pro vedení věznice ve Světlé nad Sázavou na Havlíčkobrodsku
  •  jeho zájmy jsou zejména sport, rád hraje squash, tenis a běhá, dříve hrál soutěžně fotbal

Jak snadné nebo složité bylo jednání o financování potřeb strážníků z městského rozpočtu? Dostali jste vždy vše, co jste potřebovali?

Vedení města a zastupitelstvo nám nikdy nekrátilo rozpočet. Ale my si také nikdy nevymýšleli, měli jsme kalkulace skoro do koruny a byly i roky, kdy jsme rozpočet snižovali. My penězi nemrhali. Měli jsme tu například alternativně odsouzené lidi, takže se nakoupil materiál a oni v rámci obecně prospěšných prací pracovali ve prospěch městské policie.

Jak se od roku 1998 změnilo vybavení a zázemí? Dá se to vůbec srovnat?

To je naprosto nesrovnatelné. Když jsem sem přišel, výstroj a výzbroj strážníků nebyla dobrá. Začali jsme dělat výběrová řízení na nové věci. Další věc byla, že strážnici měli služebny v okrscích různě po sklepech, v těch nejhorších prostorech. Ale pokud já od těch lidí něco chci, musím je materiálně i technicky zabezpečit, ale také vybavit. Teď mají na okrscích vybavené služebny na velmi dobré úrovni. Každý okresek pak má vozidlo, elektrokola, normální kola, novou výstroj a výzbroj. Myslím, že co se se týká materiálního a technického vybavení, je městská policie v Jihlavě jedna z nejlépe vybavených v Česku.

Zdroj: Deník/Martin Singr

Také jste byl u zavádění kamerového systému, ten je nyní nepostradatelný, že?

V roce 1999 se začal budovat kamerový systém, měli jsme dvě kamery na náměstí a v jednu v ulici Matky Boží. Dneska má kamerový systém bezmála dvě stě kamer, máme tu úložiště na čtyřiadvacet dnů. O tom, že to k něčemu je, svědčí objasněná vražda v Kostelci, která se stala minulý týden. Státní policie nám dala popis pravděpodobného pachatele, co by měl mít oblečeného. Za pomoci kamer jsme jej dohledali a následně zadrželi. A to není jediný trestný čin, který jsme díky kamerovému systému zaznamenali a státní policie vyřešila.

Změnila se nějak náplň práce strážníků za poslední čtvrtstoletí?

Jistě, protože za tu dobu se změnil i zákon o obecní policii. V plenkách se nedivím, že tomu tak bylo, strážnici nevěděli, co mají dělat. Já byl v pracovním týmu, který se podílel na vzniku nového zákona o obecní policii. My jsme si do něj vložili věci, které chceme dělat a když to zjednoduším, dneska máme stejné pravomoci jako Policie ČR kromě trestné činnosti. Když zadržíme pachatele trestné činnosti, odevzdáváme ho Policii ČR.

Jak funguje spolupráce se stání policií?

To je další věc, kterou nám mohou ostatní policie závidět. Někdy můžeme být nápomocni i místními znalostmi, jsou tu strážníci, co jsou u městské policie od jejího vzniku. Spolupráce je výborná a můžeme se na sebe vzájemně spolehnout.

A co vnímání strážníku v očích veřejnosti, pozorujete změnu?

Určitě. Je to dané tím, že tenkrát na to nebyli občané zvyklí. Byla někdy kritika na chování strážníků, ale dnes je úloha strážníků naprosto nezastupitelná. Oni dělají tu nejšpinavější práci, jezdí k bezdomovcům, rvačkám, rušení nočního klidu, k narušování občanského soužití a podobně. Slušní lidé jsou rádi, že městskou policii mají, ale na sociálních sítích se setkáváme s lidmi, kteří dokáží všechno pošpinit a znegovat, aniž by věděli, o čem mluví, bez znalosti věci. To mi vadí, strážníci prakticky nemají v měsíci volnou sobotu a neděli a odvádí poctivou práci pro občany našeho města.

Na celostátní úrovni už se děje, že policie si autory nevhodných komentářů předvolá, to by bylo v Jihlavě reálné?

Mně za to někteří opravdu nestojí. Já se budu bavit s člověkem, který má v sobě slušnost a úroveň, ale tohle je pro mě někdy mrhání času, některým lidem to prostě nevysvětlíte. Pokud došlo k vulgárním urážkám strážníků, oni mají mikro kamery a je to urážka veřejného činitele, pokuta až do deseti tisíc a těch už bylo několik uložených.

Víte už, kam upřete pozornost v dalších měsících? Nebude vám práce pro policii chybět?

Já se pořád cítím plný síly, ale je doba, kdy člověk musí skončit. Nebudu sedět u televize, že bych si koupil fajfku a bačkory. Mám do budoucnosti hodně plánů – i nadále budu pracovat pro vedení věznice ve Světlé nad Sázavou, jsem předsedou Sdružení válečných veteránů Kraje Vysočina a jsem členem výkonného a republikového výboru tohoto sdružení. Hodně sportuji, z toho neuhnu, možná budu sportovat ještě více a chci pomáhat svému bývalému zástupci, který začíná pracovat jako ředitel znojemské městské policie.

Očekáváte, že budete mít na sport v důchodu více času?

Ano a těším se na to, jsem fanatik do sportu, od pěti roků do pětapadesáti jsem hrál soutěžně fotbal, pak jsem se bál o nohy (smích), už to bylo někdy nebezpečné. Desítky let hraju squash, tenis a chodím běhat. Já vím, že samochvála smrdí, ale několik roků jsem už v Jihlavě neprohrál ve squashi, v tenise to taky docela jde a udržuji se. Sport, to je moje.

Jste dvacet šest let ve vedení městské policie, bezmála padesát let v Jihlavě – je to město vašeho srdce?

Podívejte, já ze svého bydliště odcházel po maturitě, šel jsem na vysokou školu a po vysoké vojenské technické škole, kterou jsem absolvovat s červeným diplomem, jsem měl možnost vybrat si posádku. Raketových útvarů protivzdušné obrany bylo v rámci republiky několik, ale z těch větších měst to byla jen Jihlava, ke které jsem měl blíž. Jezdil jsem sem jako dítě, matka pocházela z Brtničky, otec z Opatova a po válce šli do severních Čech, já už se narodil tam. Táhlo mě to sem a já už se neberu jako náplava, ale jako starousedlík. Ano, je to město mého srdce.