Na Vysočinu se ovšem v padesátých letech minulého století nedostala dobrovolně. Její rodina sem byla v roce 1953 násilně vystěhovaná z Roudnice nad Labem, kde měli statek. Ten jim komunisté zabavili 
a poslali je do chaloupky 
v tehdejší vesnici Henčov, dnes už části Jihlavy. Tam žili v nelidských podmínkách. Přesto se po všech příkořích, které jí život nachystal, snaží dívat i ve svých 76 letech stále dopředu. „Raduji se z každé maličkosti," potvrdila stále vitální seniorka s tím, že důležité je umět odpouštět.

Ale začněme pěkně od začátku. Zdeňka se narodila 
v roce 1939 v Praze a žila ve vesnici pod Řípem. Ten jí chybí dodnes. „Hlavně mému tatínkovi chyběl výhled na Říp. Z našeho statku v Roudnici jsme na něj měli hezký výhled," popsala Dudrová.

Jejich statek měl 28 hektarů a v roce 1952 se stal součástí JZD. Rodina odevzdávala povinné dávky obilí a v tom samém roce jim čtrnáct dní před žněmi komunisté zabavili všechny stroje. „Stroje nám JZD propůjčilo za doplatek až po žních. Poté přijeli milicionáři a SNB a zabavili nám všechno. Otec a bratr jim ještě museli vše vynosit a zabalit," uvedla Dudrová.

V červnu 1953 přišel rozkaz 
k odstěhování do Henčova. Nekompromisně. „Bydleli jsme 
v malé chaloupce. Byli jsme čtyři ve dvou malých místnostech bez vodovodu a sociálního zařízení. Do jedné místnosti se vešla kamna, kredenc, stůl a tři židle. S bratrem jsme se dělili o jednu postel, protože 
se tam kromě skříně nic moc dalšího nevešlo," popsala Zdeňka podmínky, ve kterých musela s rodiči a bratrem žít.

Později se vdala a přestěhovala se do jihlavské Kollárovy ulici. Přesto ještě dlouhou dobu žila ve stresu z toho, že někdo přijde a vystěhuje je. „Naštěstí se to už potom nestalo," dodala.

Podle vitální paní si dnes kolikrát lidé neváží toho, co mají, a pořád se za něčím ženou. A dala k dobru příklad, který jí v mládí přidělal velké starosti. Když jí bylo čtrnáct let, dovolila si oponovat učitelce. „Paní učitelka nám ve škole řekla, že díky velkému Leninovi se můžeme učit číst a psát. Já jsem se otočila ke spolužačce a říkám, že jsem si myslela, že to můžeme díky Komenskému. A to jste neviděla, co jsem potom měla za problémy," vyprávěla Dudrová o tom, jak se jako mladá opovážila vzepřít.

Učitelka její slova nenechala jen tak být, a Dudrové hrozilo, že půjde od rodičů na internátní školu. „Tehdy se 
o mě ve škole losovalo, ale naštěstí ona byla jediná, kdo to prosazoval," doplnila pro úplnost odvážná žena.

„Rodiče mi tehdy říkali, že si toto mohu jenom myslet, ale nesmím to říkat nahlas. Jenže ze mě to nějak spontánně vyšlo," popsala Dudrová.

Když potom přišel rok 1989, měla radost, ale zároveň se bála. Jedno zklamání zažila už 
v roce 1968, kdy to také vypadalo, že se vše uvolní. I když už tehdy jí prý bratr říkal, aby si moc nedělali iluze, protože revoluci dělali soudruzi. „Prezident Ludvík Svoboda byl nakloněn Sovětskému svazu, tak proto byl náš optimismus mírněn," poznamenala Dudrová.

Na politiku nezanevřela, 
a sleduje ji dodnes. Má velký přehled o tom, kdo je v jaké funkci, a netají se ani tím, že je nakloněna pravicovým stranám. „Jsem členem ODS. Jsem nadšená z pana Fialy, předsedy strany, a politickou scénu aktivně sleduji," uvedla s hrdostí v hlase Dudrová.

Podle ní v dnešní době dělají hodně politiku také novináři. S nelibostí sleduje, jak velké deníky skupují aktivní politici. „Podle mého názoru mají být noviny zcela nezávislé a informovat vyváženě," zlobí se stále vitální žena.

A co jí v dnešní době naopak dělá radost? Kromě toho, že se snaží radovat z každé maličkosti, děkuje za každé nové ráno. „Hodně louskám křížovky, čtu knihy, chodím na procházky a věnuji se pravnoučkovi," prozradila své záliby Dudrová.