V půlce března bylo jasné, že roušek je málo a lidi je potřebují. Jihlavský iniciátor dobrých myšlenek Libor Kuchyňa tak dal první impuls pro vznik komunity, která šije roušky. Ve svém volném čase, zadarmo, pro potřebné. Do facebookové skupiny se přidalo téměř tisíc lidí a společně už ušili desítky tisíc roušek.

Většinou šijí ženy a mezi ty, které jich ušili velké množství, patří Natálie Slaná. Na kontě jich má kolem šesti set. Tato dobrovolnice pracuje jako zástupce manažera v prodejně s oblečením. Jelikož je obchod zavřený, má na šití čas. „Je úžasný pocit udělat něco pro druhé jen tak a vidět, jak z toho mají jiní radost,“ říká.

Spoustu z ušitých roušek rozdala jednotlivcům, nyní je dává do takzvaného rouškovníku. To je místo, odkud si Jihlavané mohou brát roušky. „Velké množství šlo také do domova seniorů Jihlava - Lesnov, domova pro seniory Humpolec v Lužické ulici, pro organizace Život 99, Charita Jihlava, do potravin v Bystřici nad Pernštejnem a podobně,“ jmenuje sympatická žena, mimo jiné matka dvou dětí.

Její výkon zaslouží uznání už jen proto, že u šicího stroje sedí sama. „S přípravnými a začišťovacími pracemi mi pomáhala dcera a s jednou velkou objednávkou mi pomohla kolegyně z práce,“ jmenuje své pomocnice. Zpočátku přitom ani nepočítala s tím, že o roušky bude takový zájem, pak ji ale šití začalo bavit. „Bylo to jako droga, nešlo s tím přestat,“ přiznává Natálie.

Materiál získala od Libora Kuchyni, v tomto případě šlo o dar od jihlavských prádelen. Z těch odvezli dobrovolníci několik aut po střechu naplněných látkami. „Ty byly parádní. Po Jihlavě se nosí roušky z damašku,“ směje se dobrovolnice. Dále pak vypráví, jak jí nitě a další látky nosily lidé, kteří si přišli pro roušky. Něco se dalo objednat i na e-shopu, dokud tedy nebyl vyprodaný.

Pouštět se do hodnocení vlády ale nechce. „Popravdě jsem nějaký stát vůbec neřešila. Věděla jsem, že lidé potřebují roušky, které nejsou a já umím šít,“ uvědomuje si a skromně dodává: „Pro mě to byla veliká radost, když jsem mohla využít to, co jsem se už jako holka naučila.“

Pelhřimovsko: Teď jsou všichni ohleduplnější, říká řezník

Karla Zelinku a jeho pojízdnou prodejnu teď v obcích nejen na Vysočině vyhlíží stále více lidí. I on pociťuje, že lidé raději vyběhnou například na nedalekou náves, než aby jezdili pro maso a pečivo do supermarketu, kde je riziko nákazy koronavirem mnohem větší. „V posledních dvou týdnech jsem zaznamenal o třicet procent vyšší zájem. Takže teď nakládám i víc uzeniny a velký zájem je i o pečivo,“ prozradil Karel Zelinka.

Řezník z jihočeského Tábora si tak v těchto dnech bere práci i domů. „Mám plný sešit objednávek. Dříve jsem ho nechával v práci, ale teď už si práci beru domů, protože od pěti do osmi hodin večer volá deset, dvacet zákazníků a dělám objednávky,“ řekl Zelinka.

Řezník, který cestuje vozem plným regionálního masa, uzenin, sýrů a dalších pochutin, musí v současné situaci dodržovat přísnější hygienické předpisy. „Kromě toho, že mám roušku a rukavice, musím řešit všechno. Musím dbát stokrát víc na čistotu. Neexistuje ani při nakládaní na firmě, abych dělal něco bez rukavic a bez roušky.

Hlavně to teď nedělám jen kvůli sobě, ale dělám to i kvůli své rodině. Nechci nic přinést domů,“ zdůraznil Zelinka.

Během jednoho týdne zavítá Zelinka do zhruba sedmdesáti obcí. „Teď, když lidé nechodí do práce, poznávám ve vsích i mladší, než jsou důchodci starší pětašedesáti let,“ poznamenal řezník.

Kromě většího zájmu zákazníků si Karel Zelinka všiml i jiného chování lidí. „Teď jsou všichni takoví ohleduplnější. Ani mi nevolají a čekají třeba i deset minut, než přijedu,“ řekl provozovatel pojízdné prodejny s tím, že někde stráví tři čtvrtě hodiny a někde pět minut.

Třebíčsko: Vietnamská komunita přiložila ruku k dílu

Zástupci vietnamské komunity darovali Třebíči roušky.Zdroj: Archiv MÚ Třebíč

Obešlo se to bez velké pompy. Prostě na třebíčské radnici zazvonil telefon a v něm se volající muž trochu lámanou češtinou zeptal, kam lze přinést 300 roušek. Druhý den tak s přáteli učinil. Zakrátko následoval další telefonát a stejní lidé přinesli 600 roušek plus v obyčejné poštovní obálce skoro 45 tisíc korun. „Mohli byste peníze, prosím, předat třebíčské nemocnici?“ Padl při předávání dotaz.

Oním telefonujícím byl pan Viet Doan Van, jeden z členů vietnamské komunity v Třebíči. A kdyby si zástupci městského úřadu nechtěli s dárci udělat fotografii a pak ji nezveřejnili, vlastně by se o daru málokdo dozvěděl.

Na radnici se stále obracejí hlavně starší lidé z města, kteří jsou rádi, když od ní můžou získat roušky - hodí se i domovům důchodců, prodavačkám či všem, kterým se obtížně shánějí. Dar od Vietnamců se proto hodil.

Vietnamská komunita se svým gestem zařadila do proudu dalších ochotných obyvatel, kteří vymýšlejí pomoc v době koronavirové krize. „Domluvili jsme se jednak v rodině, ale taky mezi sebou, co jsme v Třebíči a v okolí. Že když můžeme, tak přece je důležité pomoci,“ říká za komunitu pan Doan.

„Máme jeden větší prostor, kde se naše ženy sešly. Kdo měl doma bavlněné látky, přinesl je. Na pěti šicích strojích byly roušky hotové za čtyři dny,“ vysvětluje. Do finanční sbírky pro nemocnici přispěli Vietnamci z města i z širokého okolí.

Členové komunity žijí spíš nenápadně a sousedí toho o nich většinou moc nevědí. Konkrétně pan Doan v Třebíči provozuje na Karlově náměstí obchod s textilem. Město na Vysočině vnímá jako svůj druhý a velmi důležitý domov. Měl tu svatbu, narodili se mu zde dva synové, oba jsou úspěšní. Z jednoho je lékař, ze druhého IT specialista. „Třebíč je moje srdeční záležitost. Však v ní žiju už osmatřicet let,“ uzavírá.

Havlíčkobrodsko: Vynalézavost máme v krvi. Jsem na komunitu 3D tisku pyšný, říká Josef Průša

Přišel s nápadem, kterým se dnes inspiruje takřka celé Česko. Josef Průša, který pochází ze Sedletína u Chotěboře, vymyslel ochranné štíty pro zdravotníky. Na unikátnosti jim přidává fakt, že jsou vyráběné na 3D tiskárně, jejichž průkopníkem je právě Průša.

„Nad způsoby, jak pomáhat, jsme se zamýšleli i u nás v Prusa Research. Strávili jsme mnoho dnů výzkumem. Během něj hledali ochranné prostředky, které je možné bezpečně tisknout, a v první fázi jsme se rozhodli soustředit na ochranné obličejové štíty, které používají lékaři,“ popisuje na svém blogu Josef Průša.

O šikovnou ochrannou pomůcku však nemají zájem jen lékaři. „Jakmile se rozkřiklo, že jsme začali vyrábět ochranné štíty, začaly chodit desítky žádostí od nemocnic, pohotovostí, hasičů, zubařů, domovů pro seniory… Ten seznam je opravdu dlouhý,“ říká Průša.

Denně vyrobí až osm set ochranných štítů. Materiál na výrobu jednoho kusu stojí asi dvacet korun. „A to je při produkci tohoto množství kapacita farmy využita jen z jedné pětiny. Důvodem je, vedle toho, že samozřejmě dál vyrábíme další tiskárny, i fakt, že nás brzdí kapacita našeho laserového plotru, na kterém řežeme průhledné kryty štítů. Pokud by toto omezení neexistovalo, dokázali bychom teoreticky na farmě vytisknout čtyři tisíce kusů za den,“ chlubí se Průša.

Návod, jak na to, sdílí i na svém webu. „3D tiskařská komunita opět dokázala, jak je úžasná. Vynalézavost máme v krvi a chceme řešit problémy, nejen svoje, ale i ostatních. Jsem na všechny opravdu pyšný,“ dodává průkopník 3D tiskáren.