Nedávno jako kmotr samičky orla skalního pokřtil v jihlavské zoo dravce s dvoumetrovým rozpětím křídel jménem Alexandra, obdobou jména Saša.

Jak se vám žije na Vysočině?
Před 14 lety jsme koupili poblíž chalupu a vlastně od začátku se tu cítíme dobře.

Co slůvkem dobře myslíte?
Na Vysočině se daří koním a ovečkám, které tady chováme. Kontakt s přírodou nás vnitřně dost obohacuje, máme z toho dobré pocity. Chováme ještě další zvířata. Rádi bychom udělali nějaké divadlo, které by propojilo naše zvířata s námi. Mám představu, ale zatím neprozradím.

Ví se o vás, že do divadla angažujete celou rodinu.
Máme několik věcí, tři čtyři. Třeba vyloženě rodinnou inscenaci žánrově spíš komedie podle Bulgakova. Kromě mě tam hraje moje manželka, bratr a tchán.

Bez divadla byste se asi neobešel.
Neobešel. Už od mala se mnou divadlo rostlo v povídání babičky o dědovi, herci Národního divadla a nesmírně populární osobnosti své doby. Dědův duch zůstal v rodině a všechno to bylo prostoupené divadlem, které mě pochopitelně docela pohltilo.

Kdy zažil dědeček největší slávu?
Prakticky celý aktivní život. Můj slavný děda Saša Rašilov se narodil v roce 1891 a zemřel roku 1955, takže jsme se v životě nesetkali. Narodil jsem se až roku 1972, ale čas nevymazal nádhernou atmosféru prvorepublikové kinematografie a němého filmu, kde děda začínal.

Co vám pomáhá udržet se na prknech přední české scény?
Studoval jsem herectví na konzervatoři a potom na DAMU. V Národním divadle se snažím udržet a daří se mi to snad i proto, že uspokojuji svoji dušičku i na privátních představeních. Se ženou a s blízkými si děláme takové trochu avantgardní divadlo sami pro sebe. Pomáhá nám to a stále přicházíme na něco nového, co bychom třeba jinak neobjevili.