„Mám to všechno stejně jako táta. Jmenuji se po něm, na táboře jsem každé léto a jednou bych ho chtěl provozovat, stejně jako táta," říká Antonín mladší.

Prázdnin strávených v dětství na táboře nelituje, naopak. Naučil se tam například hrát na kytaru či ping-pong. Zakusil také jízdu na loďkách a spaní v chatkách se pro něj stalo prakticky běžnou záležitostí. Jediné, co mu nevyhovovalo, byla strava. Přes prázdniny se totiž v táborovém městečku vystřídalo několik běhů, přičemž každému novému se vařilo vždy to stejné. Guláš každé pondělí, těstoviny každý čtvrtek a v neděli svíčková. „To už mi pak trošku lezlo krkem," svěřuje se Antonín mladší.

Mamka na návštěvě

Svou mamku jako dítě Antonín o prázdninách viděl jednou za týden. „My byli s tátou na Kalichu a mamka chodila v Jihlavě do práce. Jednou za týden nám vždycky přijela vyprat a nutila nás chodit v devět spát," směje se Antonín. Na to ale nebyl on, jeho bratři ani jeho bratranci o prázdninách zvyklí, a tak po tom, co mamka kluky uložila, a odešla, vypařili se z dřevěných chatek i oni.

„Kluci měli krásné dětství. Už jako děti ale pomáhali i s prací na táboře," podotýká Antonín starší. Když byl malý Antonín už větší, pomáhal například i s prodejem v táborovém kiosku s potravinami.

Dnes na vše otec a syn vzpomínají se smíchem. Antonín mladší však nyní již ví, že takový dětský tábor není pouze legrace. „Teď pracuji jako konstruktér v jedné firmě v Jihlavě a po práci se starám o webové stránky tábora a jeho reklamu. Kromě toho já i bratr Zdenek tátovi pomáháme vždy se zazimováním tábora, ale i s jeho přípravou na sezonu po zimě. To obnáší hlavně úklid," říká s trochou strojené nechuti Antonín mladší.

I přesto se ale na nadcházející táborovou sezonu těší, protože pro příští prázdniny bude mít novou úlohu. „Chci hodně fotit a také natáčet. Rád bych pořídil dron a dokumentoval děti a hry z výšky," prozrazuje Antonín mladší.

Na aktivity s táborem spojené si musí mladší Antonín buď vybrat dovolenou, nebo vzít v práci neplacené volno. Všechno od reklamy přes úpravu webových stránek až po focení se naučil sám. Fotky jsou prý u rodičů i prarodičů dětí velmi populární. Antonín je ještě v přímo v době, kdy se táborové běhy konají, umisťuje například na sociální sítě, kde se rodiče mohou přesvědčit, že jejich dítě na táboře neleží v chatce s telefonem v ruce. „Telefony a tablety jsou u dnešních dětí velký problém. My tedy máme po celém táboře wi-fi, ale je jen na táborových vedoucích, zda ji dětem povolí či ne," podotýká Antonín starší.

Ten středisko na Kalichu objevil v roce 1995. „Narazil jsem na něj v únoru 1995 a v červenci jsem tam měl první děti," zmiňuje Antonín starší. Předtím jezdil několik let jako oddílový vedoucí každý rok na letní tábory do Vanova u Telče. „Pak jsem tam skončil, jenže mi zavolal známý, že na Vanov přijedou děti z Německa a že se o ně mám starat. Jenže já už jsem tam nepracoval, a tak jsme se domluvili, že seženeme něco jiného," vzpomíná Antonín starší.

Nakonec narazil právě na táborové městečko u Kamenice nad Lipou, které tehdy patřilo jihlavské firmě Motorpal. „Pamatuji si, že jsem do Motorpalu přišel v kvádru a řekl jsem, že bych rád na Kalichu pořádal letní tábory pro děti. A oni mi ho pronajali," vykládá Antonín starší. A tak se pustil do práce. „Tehdy jsem vydělal na kuponové knížce České spořitelny. Koupil jsem počítač a tiskárnu a začal tisknout pozvánky na dětský tábor, které jsem pak rozesílal poštou v obálkách do firem, aby rodiče poslali svoje děti na tábor na Vysočinu. Adresy jsem opisoval ze Zlatých stránek," směje se nad svým tehdejším marketingem Antonín starší.

Nakonec se mu na první ročník letních táborů na Kalichu podařilo sehnat šest set šedesát dětí, přičemž devadesát z nich bylo Němců. A protože se povedl i další ročník táborů, rozhodl se nakonec Antonín starší táborové městečko odkoupit. Tři roky však přes léto pendloval mezi táborem a prací ve firmě Mokov v Jihlavě. „Do tří do rána jsem hrál na táboře na kytaru, před pátou jsem skočil do auta a jel do práce do kováren. Kuchařky mi tehdy vždycky dělaly svačinu. A odpoledne jsem pak jel zase na tábor," líčí Antonín starší.

Jeho úlohou na táboře je pokaždé zajistit táborníkům veškerý servis, sehnat, opravit a zařídit, co je potřeba. Zajištění programu pro děti mají na starosti vždy táboroví vedoucí.

Osudové seznámení

Antonín mladší stejně jako jeho bratr Zdeněk tátovi s pracemi na táboře vždy pomáhali. „Nikdy jsem nebyl vedoucí oddílu. Když jste totiž na táboře celé prázdniny každý rok, tak vás pak nebaví hrát ty samé táborovky stále dokola. Takže místo her s dětmi jsem si hledal svoje aktivity," popisuje Antonín mladší.

Na jednom z táborů seznámil i se svou snoubenkou. „Stáňa na Kalich tenkrát přijela jako překladatelka a pomáhala německým dětem. Byla tam asi třikrát, a tak jsme se dali do kupy," usmívá se mladík.

Svatbu v táborovém středisku, jako ji měl například jeho bratr David, však Antonín nechce. „Je to paradox. Tonda se vždy nejvíce motal kolem tábora, ale ženit se tam prý nebude," komentuje Antonín starší.

Svatby však nejsou na Kalichu výjimkou. Bylo jich tam již přes deset. „Co mě ale nejvíce fascinuje, je, když na Kalich přijedou stoupenci Hare Krišna. Bývá jich tak dvě stě a já pak pořád poslouchám hare Krišna, hare Ráma," usmívá se Antonín starší. Když totiž není sezona letních táborů, pronajímá táborové městečko těm, kteří o to mají zájem.

Meditují na hřišti

„Stoupenci Hare Krišna jsou vůbec nejlepší. Sami si vaří a všechno si dělají sami. Ale jsou to vegani nebo vegetariáni, takže já ten svůj bůček musím jíst vždycky někde stranou. Taky vůbec nepijí a chodí spát i vstávají se sluncem. V jídelně si vždy odendají židle a stoly a meditují na zemi. Chodí meditovat i ven. Jednou jsem pil venku kávu a uprostřed fotbalového hřiště stála bez hnutí jedna dívka. Říkám si ona je mrtvá vestoje. Ani se nepohnula. Až třeba za tři čtvrtě hodiny se rozejde a jde pryč. A takhle oni meditují," popisuje své postřehy Antonín starší.

Letos už trojice Hubených plánuje třiadvacátý ročník dětských táborů na Kalichu. S organizací Antonínům pomáhá i Zdeněk. Není to ale vždy tak jednoduché, když se mají bratři s tátou na něčem dohodnout. Objeví se i neshody. „Například jsme se přeli o to, zda si nechat udělat virtuální prohlídku tábora na web, a teď se zase hádáme o to, zda tatík koupí ten dron. Čím je člověk starší, tím méně chce investovat do takových technologií," směje se Antonín mladší.

O tom, že jednou tábor převezme, nepochybuje. V hlavě se mu neustále rodí nějaké nápady, co by se dalo ještě vylepšit, aby všechno fungovalo lépe. „Tento rok je vidět, že se dostáváme z krize. Dětí začíná jezdit zase čím dál více. Nejhorší to bylo v roce 2009, kdy finanční krize byla poznat i u nás," dodává Antonín mladší s nadějí, že tábor bude v příštích letech už jen vzkvétat.

IVANA HOLZBAUEROVÁ