Po více než desetiletí kantořiny okusil před dvaadvaceti lety chuť politiky zprvu jako zastupitel a pak člen rady města. Když už se později cítil jako doma ve funkci starosty pětitisícové Telče a zároveň jedinečné renesanční perly na pomezí Čech a Moravy, politická vůle jej přesadila do Jihlavy na místo náměstka hejtmana. Odtud vedly schůdky na vyšší palubu a byly z toho čtyři roky ve funkci hejtmana Kraje Vysočina. Dnes má za sebou jako senátor téměř tři roky v horní komoře parlamentu. Sečteno podtrženo v listopadu se jeho šestileté volební období zlomí do druhé poloviny. V srpnu oslavil 53. narozeniny. Dvojnásobnému dědečkovi závidí mladický zevnějšek, elán a sportovní postavu muži mnohdy o desítky let mladší. Řeč není o nikom jiném než o senátorovi Miloši Vystrčilovi z Telče.

Zeptám se rovnou, kam si chodíte odpočinout od lidí?
Většinou chodím běhat do přírody, a to nejraději doma v Telči. Deset kilometrů uběhnu za něco víc než hodinku. Když jsem na cestách, vyběhnu tam, kde se právě nacházím. Mám vždy radost, když si na běhání vyšetřím čas.

Jezdíte na kole, běháte. Vynikal jste už ve škole jako sportovec?
Byl jsem jako dítě dost při těle, ale bavilo mě hrát hlavně fotbal, vybíjenou a další kolektivní hry. Jako školák jsem byl spíš zavalitější kluk s nadváhou. V šestce jsem vážil osmačtyřicet kilogramů a rád jsem jedl, ale ve sportu mi to nevadilo.

Vybavíte si z vašich školních let něco, co byste chtěl jako senátor změnit?
Nejhůř mi šla hudební výchova. Nebylo mi dáno shůry, abych intonoval správně. Zpíval jsem falešně a hudební výchova byla pro mě utrpení. Myslím, že hudební, tělesná a výtvarná výchova by se neměly známkovat. Zmiňované obory v mladém člověku vytvářejí vztah ke kumštu i sportu, ale když na to člověk nemá schopnosti, spíš si vypěstuje trauma.

Co si myslíte o tělesných trestech dětí?
Dostávali jsme pravítkem na dlaň za zlobení při vyučování nebo třeba za zapomenutou úlohu. Moji starší spolužáci pamatovali výprasky. Bití tehdy patřilo do procesu výchovy, dnes je to ovšem minulost. Já s bitím ve škole nesouhlasím, bylo by to něco dávno přežitého.

Co rodičovské tresty?
Není nic špatného, když rodič naseká dítku na zadek, aby se nevztekalo, dovedu si představit i polití studenou vodou. Jenže dnes jsou fyzické tresty natolik přetřásané, že se rodiče mnohdy bojí dítě plácnout.

Pamatujete jako dítě výprask od rodičů?
Když jsem něco provedl, dostal jsem tak jednou do roka nářez vařečkou nebo šňůrou od vysavače. Jednou v zimě jsme se zapomněli s kluky při sáňkování, padla tma a já se vracel domů. Rodiče byli bez sebe strachem o mě a tatínek mi to spočítal na zadek. Pravda je, že jsem se potom už nikdy nezpozdil.

Co bylo nejlepší na střední škole?
Absolutně nejlepší byli kamarádi spolužáci, byl to krásný život a člověk jej považoval jaksi za samozřejmost. Zajímala nás děvčata, což bylo u kluků normální. Tehdy jsem už nebyl Otesánek, po třech odtučňovacích táborech jsem zhubl. Milovali jsme taneční kurzy, zábavy, výlety a všechny společné akce.

Na podzim chodili žáci a studenti místo vyučování sbírat brambory. Pamatujete si na to?
Chodit na brambory bylo tehdy normální. Větší děti a studenti sbírali celý den jen za svačinu, oběd a dvacet korun. Já jsem si chodíval přivydělávat o sobotách a nedělích. Za necelých sedm hodin na poli o víkendu jsem dostával třicet korun, což byly pro mě docela slušné peníze.

Vybavíte si to nejlepší ze studia na vysoké škole?
Někde v podvědomí počítáte s tím, že rodiče vás živí a nemáte žádné povinnosti. Ovládá vás pocit, že máte jediný úkol postarat se o to, abyste dobře studoval a dostával prospěchové stipendium. Bral jsem tři sta padesát korun měsíčně, což bylo jako dnes tři a půl tisíce. Když jste rychle do poloviny června zvládl všechny zkoušky, měl jste pro sebe tři měsíce volna a to byla krása.

Co jste dělal o prázdninách?
Jezdil jsem si vydělat nějaké peníze na brigády a na pionýrské tábory. Také jsem stačil přečíst spoustu knih. Mohl jsem si dělat prakticky co jsem chtěl, bylo moře volna. Něco podobného jsem neprožil nikdy předtím ani potom. Byly to krásné časy.

Prožil jste si chvilky, kdy vám při studiích nebylo do skoku?
Moji předkové byli podnikatelé a tím mi v socialismu trochu pošramotili kádrový profil studenta. Stalo se, že jsem nedostal kolej a dojíždět denně z Telče do Brna se nedalo. Ale pomohl mi vedoucí studijní skupiny pan docent Papoušek. Ubytování se našlo a já jsem si uvědomil, že ne všichni pedagogové byli služebníci režimu. V Brně na přírodovědecké fakultě jsem se setkal s řadou skvělých pedagogů, ale i spolužáků, na které nezapomenu.

Co bylo pro vás nejhorší na vysoké škole?
Vzpomínám si, že nejhorší byla opakovaná zkouška z ruštiny. Byl jsem na ní asi šestkrát a stále jsem nemohl vysvětlit v ruštině základy deskriptivní geometrie. Ruštinář mi nechtěl dát trojku, protože jsem ji nikdy neměl. Nakonec mě přinutil se odbornou ruštinu naučit. Hodiny jsem ji bifloval v univerzitní knihovně a nakonec jsem si odnesl dvojku.

Vybavíte si nějakou úsměvnou historku ze školy?
My matematici a fyzici jsme byli pro chemiky velcí rivalové. Oni nám namíchávali různá chemická překvapení, jako plná pusa pěny po upravené zubní pastě. My jim zase dělali různé fyzikální pasti. Například dnem vzhůru obrácené kelímky od piva plné vody, kterou udrží pouhý papír. Potopa byla hned, když s kelímkem chtěl pohnout někdo, kdo nevěděl, jak na to.

Jak se dařilo po škole na vojně?
Na vojně jsem strávil rok. Ještě ve škole jsme navštěvovali vojenskou katedru a chodili jsme každý pátek na vojnu. Děvčata měla volno a nás učili vojáci pochodovat a dělat všechno, co se dělávalo na vojně, včetně přijímání znaků Morseovy abecedy. Po vysoké škole jsem nastoupil ve Strašicích u Rokycan ke spojařům jako velitel čety.

Co byste si rád v životě zopakoval?
Asi vysokou školu, ale to dost dobře nejde. Náš výtečný profesor fyziky s oblibou říkával, že všechny veličiny se dají upravovat, zvětšovat, zmenšovat, třeba síla, teplota… Jediná veličina, kterou nikterak neovlivníte, je čas. Stále běží, nedá se zastavit ani zpomalit.

Jak vypadá váš senátorský pracovní čas?
Od úterý do pátku většinou pracuji v Praze. V pondělí a v pátek bývám v jihlavské kanceláři nebo mám schůzky a další akce jinde v senátním obvodu. O víkendu se buď věnuji rodině nebo se účastním různých akcí, kterých je spousta. Pozvánek a možností je víc, než může člověk stihnout. V Praze se snažím nechybět na jednáních výboru, pléna, komisí a na všech důležitých akcích.

Jaká je vaše pracovní náplň?
Studium zákonů, dokumentů Evropské unie, zákonodárná činnost a množství další činnosti, ale i práce v senátním obvodu pro obce, občany, podnikatele, organizace… Připravujeme jednotlivé zákony. Uvedu příklad, třeba se podaří prosadit, že peníze z loterií půjdou obcím a ne provozovatelům loterií.

Co máte rád na práci senátora?
Setkávání s lidmi při různých akcích a příležitostech. Občané toho hodně vědí a hodně řeknou a právě autentické informace mě drží při zemi. Dobře vím, že mnoha lidem se těžko žije, a snažím se najít cestu, jak pomoci.

Jak vnímáte domácí politiku?
V politice je spousta schopných, čestných a obětavých lidí, bohužel se setkávám také s lidmi, kteří jsou tam hlavně proto, aby si pomohli finančně nebo v postavení. Řada jich politiku vnímá jen jako kšeft a to mě mrzí. Je na voličích, koho vyberou. Právě voliči mohou politickou scénu kultivovat.

Co nutně potřebujete k životu?
Rodinu. Mám velké štěstí, že to doma klape a že se vždycky na všem domluvíme. Člověk doma prožívá spoustu pěkných chvil. Nemít rodinu, těžko by se dalo všechno zvládnout.

STANISLAV JELÍNEK