Ač se to zpočátku zdálo nemožné, pracuje v jihlavské nemocnici jako sestřička, kde ji lidé najdou v kontaktním centru. Minulý týden se Marie zúčastnila speciálního benefičního dílu taneční soutěže StarDance, který vysílá Česká televize. I když mnoho zkušeností s tancem neměla, ve StarDance zazářila a spolu s jedním z tanečních párů zatančila rumbu. A jak jí moderátor Marek Eben předpověděl, hned první den v práci po účasti v soutěži za ní přišel zástup simulantů.

Marie, jak jste se dostala k účasti ve StarDance?
Pět let jezdím do centra Paraple na rehabilitace a na poradenství. Kdykoliv jsem v beznadějné situaci a nevím kudy kam, najdou řešení. To oni mě oslovili, jestli bych je byla ochotná charitativně podpořit a zatančit pro ně ve StarDance.

Jaká byla vaše reakce?
Nejdřív mě to překvapilo, pak přišel strach, protože jsem cítila, že nemůžu odmítnout. Že to je nabídka, která se neodmítá, to hlavně vůči nim, jsem jim vděčná za pomoc, kterou mi poskytují. Cítila jsem, že jim to mohu tímto způsobem vrátit. Nakonec jsem to tedy brala jako výzvu.

Takže jste kývla a co se dělo pak?
No, pak se dlouho nic nedělo. Oslovili mě poslední týden v srpnu jen tak mezi řečí, v říjnu jsem tam byla na rehabilitaci a nikdo o soutěži ani slovo. Až deset dnů před StarDance, kdy měl být odvysílán tento charitativní pořad, mi volali, že mám přijet na schůzku s Českou televizí a s celým štábem. To jsem byla zaskočená podruhé.

Ale jak už víme, neodmítla jste. Jak to bylo dál?
Na schůzce už byli všichni organizátoři, choreograf, režisér, výtvarnice, kostymérky a tak dále. Přidělovaly se taneční páry, měřili nás, vyzpovídali nás, prostě hezký blázinec. (úsměv)

Vy jste tančila s Lucií Hunčárovou a Emanuelem Ridim. Jaké bylo vaše první setkání a jak probíhaly tréninky?
Hned první setkání bylo fantastické. Trénovali jsme celkem tři dny, což je krátká doba. Vlastně hodně krátká doba. Obzvláště když dostanete takovýto pár, který je hodně akční. Lucie má hodně jiných akcí, takže jsem byla pořád na telefonu a čekala, kdy zavolají, že bude zkouška, bylo opravdu málo času.

A jak probíhal samotný nácvik tance?
Lucii hned na prvním tréninku vyhrkly slzy do očí. Měla velký problém s vozíkem, vyvolávalo to v ní velkou lítost a bála se mě dotknout, aby mi neublížili, aby mi něco neudělali. V tom to pro ni bylo těžké, překonat v sobě zábrany. Emanuela plácala po rukách, že mě nesmí tak hrubě chytat a tak dále… (úsměv) Ale kdyby bylo na mně, tak tam udělám klidně i přemet s vozíkem. (smích)

Takže tančit na vozíku není problém? Musela jste mít na tanec nějaký speciální vozík, nebo ho nějak přizpůsobovat?
Nepřizpůsobovali jsme ho, ale je pravda, že ten můj je hodně aktivní. Tím, že mám špatnou levou ruku, je nastavený hodně do aktiva. Už když se opřu, tak se nakloní. Tím, jak je dynamický, tak jede hodně rychle. Takže třeba otočky nebyly žádný problém, šlo to dobře, akorát mě Emanuel musel dobře chytit a otočit. Tím, jak mám horší levou ruku, tak moc nepomůžu, ale šlo to skvěle.

Prý jste o své účasti ve StarDance nikomu neřekla?
To je pravda. Musím říct, že ještě teď se na mě moje dcera zlobí a nezvedla mi telefon. Na sociální síť napsala, že celý svět ví, že moje máma tančí ve StarDance, jenom já ne. (úsměv) První vlna, takové to odhalení, přišlo v pátek, kdy v televizi běžel medailonek o sobotním přímém přenosu. Potom nastala smršť telefonů a smsek. Druhá vlna přišla po přímém přenosu.

A jak jste si tanec a přímý přenos v televizi užila?
Moc, ale tréma sehrála svoji roli. To, co jsem chtěla říct, jsem neřekla, a to, co jsem nechtěla říct, za mě řekl Marek Eben. Pořád jsem myslela na to, že musím říct, že je to charitativní večer a že plyšáci, kteří mi přistanou na parketě, věnuji našemu dětskému oddělení, ale člověk byl tak vyvedený z míry… Navíc Marek Eben stejný vtip nikdy neříká dvakrát, takže to, co proběhlo na generálce, v přímém přenosu vůbec nezaznělo, zavedl řeč jinam. Přišlo jim hodně exotické, že pracuji jako zdravotní sestřička v jihlavské nemocnici, takže to potřebovali rozebírat. Nepadla řeč na to všechno kolem, co dělám.

A to je co?
No, vozík mi spoustu věcí vzal, ale také spoustu věcí opravdu přinesl. Díky němu jsem v životě získala neuvěřitelný nadhled, úplně jinak si vážím každého dne v životě a začala jsem si plnit svoje sny, které jsem měla od dětství. Takže jsem například před dvěma lety začala hrát na piano. Díky sboru Melodie jsem začala studovat hudbu a teorii hudby a zpívat. Piana jsem se zpočátku hodně obávala.

Z čeho jste měla strach?
To kvůli nohám, že je nemůžu používat, a taky kvůli hybnosti levé ruky, kterou mám horší. Říkala jsem si, že to bude náročné a že mě to může psychicky dostat do negativní polohy. Ale nakonec mě to tak bavilo, že jsem si loni před Vánoci pořídila vlastní piano. Taky denně cvičím jógu, plavu, knihy miluji neskutečným způsobem, bez nich si nedovedu život představit. Do toho studuji jazyky, chodím do práce… Mám napilno to všechno stíhat, neuvěřitelně jsem se znovu rozžila. Život je přes všechny pochybnosti krásný a má smysl. Musím říct, že mi v tom hodně pomáhá to, že jsem optimistka, to jsem zdědila po tatínkovi, ten mi vždycky říkal neber ten život tak vážně, stejně ho nepřežiješ (úsměv). Za to jsem mu vděčná.