Když pak počátkem roku 1990 studenti vyhlašovali nedůvěru zdiskreditovaným kantorům, došlo logicky i na něj.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost.

Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.

“Napsali jsme, že byl arogantní, demagog a kariérista a že při revoluci zneužíval svého postavení předsedy ZO KSČ proti studentům a pedagogům.” Vyjádření schválila většina studentů, podepsali jej tři zástupci stávkového výboru. Snášel pak ze školy musel odejít – a v dubnu 1991 trojici studentů zažaloval o omluvu.

“My jsme to na začátku brali jako legraci. Říkali jsme si, že to je úlet. Ale přestala to být sranda, protože ten soud trval dvacet tři let.”

Brněnský městský soud žalobu zamítl poprvé už v roce 1992, Snášel se ale odvolával k soudu vyšší instance. V listopadu 1999 jim krajská soudkyně Ludmila Antlová nařídila, aby se Snášelovi omluvili.

“Za revoluci se neomlouvá,” reagoval Laštovička. Tentokrát se tedy odvolávali studenti. A soudní ping-pong pokračoval. Definitivně zvítězili až v roce 2014, kdy Ústavní soud jasně řekl, že byli reprezentanty revoluce, která přinesla svobodu, a že jejich úsilí bylo úctyhodné. O rok později se jim jménem České republiky omluvil ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Chtěli barevný život

Přelomový podzim 1989 zastihl Martina Laštovičku v pátém ročníku fakulty architektury brněnského VUT. Už v pondělí 20. listopadu budoucí architekti vyhlásili stávku. “Hned ráno jsme s plakáty jeli šalinou z kolejí k naší fakultě, celá šalina byla narvaná fakultou architektury. Musím říct, že takové sevření žaludku jsem nezažil. Ale šli jsme do toho, obsadili jsme schody na fakultě, vyvěsili své požadavky.”

Po konfliktu s děkanem se studenti střetli také s Janem Snášelem. Tvrdil, že jsou jedinou stávkující fakultou a že si to odskáčou. “Najednou do té auly vtrhl student z filosofické fakulty v Brně a zakřičel: ‚Celá filosofická fakulta je ve stávce!’ No, začalo obrovské ‚haló’ a my jsme věděli, že nejsme sami.”

Přestali se ohlížet na vedení a přitvrdili. Rozhodli se fakultu “okupovat”, za ústředí si zvolili kancelář SSM, z jehož funkcionářů se k nim prý nikdo nepřidal. “Celou první noc jsme tiskli plakáty. Byl na nich pořádný prvorepublikový dvouocasý lev a pod ním bylo napsáno ‚Za naši hrdost’. My jsme opravdu chtěli žít jiný život. Ne pokrytecký – ale barevný život, na který budeme hrdí.”

Už v pondělí zároveň Laštovička s několika desítkami tisíc Brňanů stál na náměstí Svobody. Atmosféra byla napjatá, pohotovostní pluk zatarasil přístupové cesty, těžkooděnci obklíčili dav a zdálo se, že se schyluje k podobnému masakru, jako byl ten o tři dny dříve na Národní třídě. “Viděl jsem, jak ti esenbáci z pohotovostního pluku devastovali autobus pendrekama, naštvaní, že nás nemůžou zmlátit,” líčil Laštovička čekání na zásah, který nakonec nepřišel. Strach se dal krájet a spolužáka, který tehdy stál vedle, hrůza prý natolik ochromila, že přestal mluvit. “Vyrážel ze sebe jen skřeky.”

Strach se ale postupně měnil v euforii. “Ta doba byla hrozně pozitivní v tom, že my jsme sice bojovali se zlem, ale vůči tomu zlu, vůči estébákům, komunistům, jsme nevystupovali surově. Cítili jsme, že máme navrch, protože nám jde o svobodu.”

Zlu tehdy v revoluční euforii nabídli velkorysost a lidskost. Za estébáky, kteří první týden okolí fakulty hlídali, se vydali s nabídkou kávy. S odstupem času ale Martin Laštovička právě onu velkorysost vůči starému režimu považuje za chybu. Představitelé staré moci se “překabátili”, nebyli nijak potrestáni a svého kapitálu využili k osobnímu obohacení i ve svobodné éře. “Pro nás to byla strašná deziluze,” zmiňuje Laštovička porevoluční zklamání, které pro něho vzhledem k vleklému soudu mělo trpce osobní přídech.

KRISTÝNA HIMMEROVÁ, Paměť národa