Jak se přihodilo, že jste šla studovat zrovna tento obor?

Ráda jsem vyráběla šperky z korálků, kreslila a pořád něco plácala z hlíny. S nápadem, že bych mohla jít po základce na tento obor, přišel můj taťka. V rodině tuto nebo obdobnou profesi ale vůbec nemáme. Nastoupila jsem tedy na střední uměleckou-školu v Turnově na obor zlatnictví/stříbrnictví. Vzhledem k tomu, že jsem v prvním ročníku neplánovaně otěhotněla, musela jsem studium přerušit. Když syn povyrostl, vrátila jsem se zpátky do školy. Tu jsem ukončila v roce 2011. Od roku 2013 pracuji na živnost.

To asi není jen tak, když začne mladá maminka po škole podnikat.

Samozřejmě potřebujete vybavení, které není úplně nejlevnější. Začínala jsem u stolu v garáži u našich, někdo ho vyrobil na koleni. Dále potřebuje speciální stroje a nářadí, to vše je dost drahé. Pokud nemáte podporu rodiny, jde vše velmi těžko. Já jsem ji naštěstí měla. A díky tomu začala realizace dílny, kde nyní pracujeme. A díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.

Dnes pracujete společně s manželem, který se ke zlatničině dostal díky vám.

Poznali jsme se v roce 2015 a abychom mohli trávit čas spolu, začal mi začal pomáhat s leštěním šperků. Práce ho tak nadchla, že opustil zaměstnání v jihlavském dřevozpracujícím závodu. Aby mohl provozovat živnost, potřeboval výuční list v oboru. Nastoupil na školu ve Světlé nad Sázavou, kde jsem zrovna jako mistrová učila obor zlatník/klenotník.

Potkávali jste se tedy doma, v práci i ve škole.

Víceméně hlavně v práci, protože té bylo a pořád je opravdu hodně. Společně strávený čas je pro nás přínosem. Někdo říká, že by s partnerem nepracoval, pro nás bylo naopak ubíjející, když se nám narodil syn a já jsem s prckem trávila dost času doma. V té době jsme se od sebe vzdálili. Takže nám vyhovuje být spolu 24 hodin denně.

Radíte manželovi, co a jak má dělat?

On je na výrobu šperků opravdu šikovný. Všechno zvládá sám, šlo mu to ve škole, nemá s tím problém ani v dílně. Nemám tendenci ho učit nebo poučovat. A pokud někdy přece jenom požádá o radu, pořešíme to tedy spolu.

Zmínila jste výrobu šperků. Čemu všemu se ve své dílně věnujete?

Jednak navrhujeme a tvoříme své vlastní šperky. Snažíme se je vyrábět pouze sami, výhradně ručně a bez polotovarů. Taky se zabýváme opravami a úpravami šperků.

Když jsme u těch návrhů, na škole jste vytvořila zajímavou maturitní práci.

Byl to svatební šperk. V době, kdy jsem se vdávala, byla možnost si ho zapůjčit, jenže byl zrovna ve špatném stavu. Škola ho nechala opravit a já jsem si ho nyní mohla odkoupit. Takže na své využití stále čeká.

Zůstaňme u svateb. Jaké jsou aktuální trendy?

Trendy se mění rapidně. Šperky vyrábím šest let a tento rok pociťuji, jaká nastala ohromná změna. Místo šestimilimetrových prstenů najednou zákazníci chtějí slabé dvou, tří milimetrové kroužky. A jsem velmi milé překvapená a jsem za to i ráda, že se lidé vracejí od bílého ke klasickému žlutému zlatu. Pro mě jako pro zlatníka je žluté zlato na zpracování nejlepší. Je měkké a dá se s ním pěkně pracovat. Nyní začíná být poptávka také po růžovém zlatu. Myslím si, že to bude trendem pro příští rok. Lidé už žluté a růžové zlato přestali vnímat jako barvu našich babiček. Většinou lidem také velmi sluší.

Je nějaký netradiční šperk, který jste dělala?

Ráda vzpomínám na zakázku, kdy pán pro svoji manželku nechal na základě návrhu keltského šperku udělat krásnou obruč ze žlutého zlata, která přecházela v jemné lístečky s perlami. Ještě jsem k tomu vytvořila náramek a náušnice. Původně na tom návrhu byly nehezké drátované lístečky, nevypadalo to moc dobře. A on chtěl, aby z toho vznikl něžný šperk pro jeho paní. Zpracování nebylo náročné, spíše šlo o to zjemnění. Ten výsledek mě pak doslova položil, bylo to nádherné.

Dá se dnes obstát v této profesi?

V Turnově, kde jsem studovala, je zlatník na každém roku. Ale zase ne každý se uchytí. A ne každý si za tou profesí jde, během studia třeba zjistí, že to není práce, která by ho bavila. Jak jsem již říkala, já jsem musela přerušit studium. Pokud tedy vezmu ty své dva tři ročníky, z nějakých padesáti studentů jsme u řemesla zůstali tři.