Když před pětačtyřiceti lety, v srpnu 1968, hučela nad hlavami obyvatel Vysočiny letadla a kolem se valily tanky, šel na všechny strach. „Stála jsem v Řehořově u silnice na Jihlavu, protože rodiče právě odjížděli podívat se na náš nový byt. A tehdy jsem poprvé v životě uviděla tanky. Hrozně hučely a já jsem se tehdy strašně bála. Pamatuji si, že jsem se schovávala mamce za sukni. Křičela jsem, rozběhla se dolů a zakopla, udělala jsem několik kotrmelců a dole mě našli celou rozedřenou," říká Zdeňka Kuchyňová. Bylo jí tehdy pět let a invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy je její první životní vzpomínka.

21. srpna 1968 brzy ráno probudil obyvatele Luk nad Jihlavou hukot letadel přelétajících nad obcí. „Řada občanů z obavy z ozbrojeného konfliktu začala vykupovat prodejny s potravinami. Lidé s napětím poslouchali rozhlas a někteří začali vyvíjet činnost proti invazi. Na náměstí byly otočeny cestovní směrníky na opačnou stranu. Na mostech, plotech a tarasech byla vápnem napsána jednak hesla na podporu Dubčeka, Svobody, Černíka a Smrkovského, jednak také hesla namířená proti okupantům, jako třeba „Ivane, běž domů", nebo „Ani kapku vody". Pro odchod sovětské armády a dalších spojeneckých armád byla organizována v závodě Pleas protestní stávka, houkaly sirény a zvonily zvony na věži kostela. Na MNV, v podnicích a závodech, na poště i v prodejně Jednoty byly vystaveny archy na podporu odchodu okupačních vojsk, které občané houfně podepisovali," píší Blanka Göthová a Antonín Vrzáček ve sborníku.

„Vzpomínám si, že když se lidé o invazi dozvěděli, začaly se tvořit neuvěřitelné fronty u benzinek a v elektrech, protože se všichni báli, že nebude benzin, a chtěli baterky do tranzistoráků," vzpomíná pelhřimovský pamětník Luboš Göbl.

Okupační vojska překročila hranice země v noci z 20. na 21. srpna. Invaze armád Varšavské smlouvy ukončila takzvané Pražské jaro pokus o nastolení „socialismu s lidskou tváří". V Československu poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až převrat v listopadu 1989.