S rekonstrukcí historických objektů se setkává nejen v pracovním životě, kdy dohlížel na obnovu nejvýznamnějších českých památek, jako bylo například Národní divadlo, Obecní dům či zámek v Českém Krumlově. Sám ale také několik let opravoval takzvaný Nexův dům v telčské Palackého ulici vedle věže sv. Ducha, za výsledek rekonstrukce získal cenu NPÚ s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe.

V čem spočívá náplň vaší práce v Národním památkovém ústavu?

Jako dlouholetý pracovník ústavu jsem prošel řadou funkcí. Na počátku stálo oddělení památkových rezervací a chvíli jsem byl i ředitelem. Jako garant jsem mnoho let jezdil i do Telče. V současnosti bych se označil za pracujícího seniora. Nyní, na konci své pracovní kariéry, mám na starost samé krásné objekty. Pravidelně jezdím do Českého Krumlova, Rožmberku, Dačic, Žďáru nad Sázavou či Jindřichova Hradce. Dohlížím také na rekonstrukci pražského Národního muzea, starám se především o památkovou obnovu včetně restaurování.

Jako dlouholetý pracovník Národního památkového ústavu můžete zhodnotit jeho vývoj, co se za tu dobu povedlo a naopak?

Před sametovou revolucí byly běžné pouze velké rekonstrukce, údržba ostatních objektů se zanedbávala a památky chátraly. Rozsáhlé obnovy navíc ledacos pokazily, teoreticky péče stála na vysoké úrovni, prakticky dost pokulhávala. Nynější opravy jsou velice šetrné až restaurátorské. Tento obor u nás vždy produkoval díky školství a výchově zručné absolventy, což se až na výjimky podařilo zachovat.

S jakými problémy se v současnosti potýká památková péče?

Zejména ve velkých městech se investoři snaží zhušťovat zástavbu, což často znamená zkázu pro památkové objekty. Objevují se tak případy, kdy budovy záhadně vyhoří a majitelům to tak vyhovuje. Snahy o zapsání lokality jako pamětihodnosti vyvstávají až poté, co na vlastníka tlačí veřejnost. Stavební úřady v tomto směru nepracují dobře, necítí totiž potřebu uchovávat hodnotné stavby. Jakmile dům není památkou a nestojí v rezervaci, automaticky se předpokládá, že jej lze předělat nebo zbourat. V běžné praxi se majitelé snaží prosadit svůj zájem zanedbáváním místa. Úřad jim sice může udělit pokuty nebo vydávat nařízení, ale vlastník se bude neustále odvolávat a docílí postupného zničení památky.

Třešťské divadelní jaro. 57. ročník krajské soutěžní postupové přehlídky ochotnických divadelních souborů. Fotografie z tragikomedie Ženy v ringu aneb Vše o ženách, divadlo Stodola, Jiříkovice.
OBRAZEM: Do Třeště se sjeli ochotníci z celé republiky

Neshoduje se s takovým scénářem také osud telčského hotelu Na Růžku, který nedávno Ministerstvo kultury památkou neshledalo?

To je typický příklad. Hotel stojí v ochranném pásmu památkové rezervace. Pás se ale vztahuje pouze k centru města, které nesmí být jeho změnami dotčeno. Znamená to například, že pohled ze středu města na předměstí musí zůstat zachován a naopak. Bohužel jediné platné omezení pro výstavbu na místě Růžku je výška budoucí stavby a udržení urbanismu lokality.

V čem je specifická péče o města s památkami zařazenými na Seznam světového dědictví UNESCO?

Značka pro místa znamená především reklamu, což dokazuje typ lidí, kteří na tyto označené lokality vyhledávají. Jde zejména o Asijce a Jihoameričany, kteří si předem najdou seznam světových památek, ale mimo už nezahnou. Označení přináší také starosti, vedení měst se o místa musí starat, nesmí je měnit a jejich povinností je podávat monitorovací zprávy o dění a plánech v lokalitě.

Jaké jsou největší problémy českých měst s památkami zapsanými na seznam UNESCO?

Turistický tlak vyvolává poptávku po kvalitních službách, jejichž udržování je zejména v zimě problematické. Naopak jsou ale i města, která hustý cestovní ruch až ohrožuje, typickým příkladem je Český Krumlov. Město není schopno unést tak masivní návštěvnost a proměnilo se svým zalidněním v jeden velký Karlův most. Tamní nabídka je přizpůsobená návštěvníkům a pro místního obyvatele v centru není místo. Úplným opakem situace v Krumlově je kostel na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou, kde značky doposud dostatečně nevyužili a chybí tam jakékoliv turistické zázemí.

Jak je na tom Telč?

Stav v Telči bych zařadil na pomezí mezi Český Krumlov a Žďár. Návštěvník se tam na chvíli objeví, možná se naobědvá a mizí. Mohou za to především cestovní agentury a kanceláře, které nic nevede k tomu, aby vytvořily pro turisty program na celý den. Ve městě totiž chybí hotel s velkou kapacitou, taková zařízení právě v Krumlově jsou, což ale na druhou stranu vede k přetíženosti.
Telčský zámek ale nedávno získal dotace, které by mohly pomoct smazat letitý dluh v údržbě. Dalším záměrem je rozšířit zámecké muzeum a celoročně jej zpřístupnit. Jakmile v Krumlově otevřeli hradní muzeum, téměř zmizela sezónní návštěvnost. V zimě jsou krumlovské expozice velmi vyhledávané, už jen kvůli chladnému počasí.

Studánka Anetka ještě s nápisem.
Zloděj ukradl názvy studánek

Je možné, že za pár let bude některá z tras telčského zámku přístupná celý rok?

Prozatím bude přístupné zřejmě jen muzeum. Problémem je teplota v místnostech, která v zimě klesá pod deset stupňů. K zachování interiéru je potřeba alespoň čtrnáct stupňů, jinak se uvnitř začne srážet vlhkost z dechu návštěvníků ničící mobiliář. Navíc například na zámku v Hluboké nad Vltavou, kde je otevřený jeden okruh, turisté sotva stačí pokrýt provozní náklady.

Přestože jsou na Vysočině tři památky UNESCO, návštěvnost kraje není příliš vysoká, čím si to vysvětlujete?

Chybou je zastaralá organizace cestovního ruchu, který spadá pod Ministerstvo pro místní rozvoj, které se ale zabývá spíše jinými aktivitami. Pokud se turismem zabývají, ne vždy jsou jejich kroky správné. Místo kampaně na propagaci třeboňského kapra měl být dán prostor méně navštěvovaným a zapomínaným místům. Ministerstvo se také nedostatečně věnuje podpoře cestovního ruchu v oblastech, kde je vyšší nezaměstnanost.

Jak se dá bojovat proti tomu, aby se z telčského náměstí nestal prázdný skanzen?

Radnice například může podpořit zachování obchodů pro běžné obyvatele, které většinou slouží i turistům. Vedení města by se také mělo snažit zachovat bydlení v centru, aby tam nezůstaly jen kanceláře a penziony. V minulosti se bohužel řada úřadů, které původně mohly oživit předměstí, usídlila na náměstí.

Jak jste jako rodilý Pražan ocitl v Telči?

Vyrostl jsem ve vile na pražské Hanspaulce se dvěma sourozenci. Když rodiče zemřeli, bratr se rozhodl, že chce vyplatit. Jako památkář jsem ale neměl peníze a jediným řešením bylo dům prodat. Hledání nového bytu v Praze mi trvalo dva a půl roku, ale žádný prostor neodpovídal mým představám. Přiznávám, byl jsem z vily trochu zpovykaný, jen co jsem ráno otevřel oči, za okny se tyčil Pražský hrad s jižními zahradami. Když jsem pak z jednání na telčském zámku mířil přes náměstí na autobus, zaujal mě po cestě jeden z domů na prodej. Po nějaké době mě napadlo se na něj dojít podívat, přestože vypadal velmi zchátrale. Nakonec to byla láska na první pohled, pro ostatní asi nepochopitelná. Když se na dům přijela podívat sestra z Kanady, myslela si, že jsem se zbláznil. Druhý den do něj zasvítilo slunce a bylo rozhodnuto. Koupil jsem ho, opravil a nyní tam bydlím.

Zdeněk Mahler.
Zemřel spisovatel a scenárista Zdeněk Mahler. Rodák z Batelova

Pokud chce majitel rekonstruovat historický objekt, co pro něj NPÚ udělá?

Památková péče by vlastníka měla upozornit na hodnoty objektu, které by neměl ničit. Projektanti a pracovníci ústavu radí jak upravit dům s méně bouráním a větším využitím jeho potenciálu. Lidé si dnes jen těžko představují jiné bydlení než tři plus jedna a hodně podléhají módním časopisům. Často mají tendence vyhodit vše staré. Památkáři vlastníkům pomáhají zjistit, co od objektu mohou očekávat. Vysvětlují jim například, že pro dům jsou z nějakého důvodu specifické křivé omítky.

Jaké jsou nejčastější prohřešky při takových rekonstrukcích?

Vlastníci vyhazují podlahy nebo otloukají omítky, aniž by se podívali, co je pod dnešní výmalbou. Tyto práce se dají udělat šetrně a náklady nakonec mohou být nižší, než kdyby bylo všechno nové. Zejména na venkově je často vidět kutilství, kdy lidé ihned po koupi dům kompletně vybourají a neuvědomují si, že by se dal opravit.

Pavel Jerie

Sedmdesátiletý památkář vystudoval architekturu a dějiny umění. V Národním památkovém ústavu pracuje od roku 1968. Působil tam na několika pozicích, roku 2006 byl jmenován generálním ředitelem, o dva roky později z funkce odstoupil, protože podle něj neměl možnost dělat v ústavu organizační změny. Jerie je také dlouholetým členem nevládní organizace Český národní komitét ICOMOS, který se zabývá ochranou kulturního dědictví na celosvětové úrovni. Dohlížel na obnovu nejvýznamnějších tuzemských památek v čele s Národním divadlem a v současnosti také muzeem. Dále se podílel na rekonstrukcích Rudolfina, Obecního domu, chrámu svaté Barbory v Kutné hoře, pražské Müllerovy vily a zámků v Telči nebo Českém Krumlově. Na řadu těchto pamětihodností stále dojíždí a kontroluje jejich stav. Za některé opravy zmíněných objektů získal řadu ocenění, například takzvaného památkářského Oscara, neboli cenu Europa Nostra, kterou uděluje Evropská unie, za obnovu Müllerovy vily. Jerie se narodil v Praze, v současnosti ale už více než rok obývá měšťanský Nexův dům v Telči, za jehož rekonstrukci obdržel cenu památkového ústavu za příkladnou praxi.