Ale našli se lidé, kteří na události spojené s městečkem na Vysočině, staré sto padesát let, nezapomněli a chtěli o nich dát vědět i ostatním. Proto také na jezuitské koleji v centru a na budově domova pro seniory, přesněji na jeho na zdi na hřbitově na Starém Městě, od září najdete nové pamětní desky. Nechalo je pořídit a instalovat přímo polské ministerstvo kultury.

A to jako připomínku osudů více než 130 Poláků, kteří se do Telče dostali v 60. letech 19. století po neúspěšné vzpouře proti carskému Rusku v roce 1863. Tito povstalci byli umístěni v bývalé jezuitské koleji, jež v té době sloužila jako kasárna. Podle unikátního dopisu, který se z to doby dochoval, polští rebelové s obyvateli města navázali přátelské vztahy.

„Ctihodní sousedé a sousedky města Telče. Vedeni citem vděčnosti dovolujeme si Vám ctihodní sousedé a sousedky telečské vysloviti svoje díky za Vaše přátelství, které jste projevovali našim bratrům, kteří byli tak šťastni, že mohli blíže a více poznati Vaše srdce. Zajisté Váš soucit, který jste nejedenkrát nám ukázali jak při průvodu našich zemřelých tří bratří, tak i posud v našem nešťastném stavu, nás nutí vyslovit Vám naši vděčnost,“ píše se v dopise, pod kterým byla podepsána celkem osmdesátka lidí.

Dopis odkazuje na časté pokusy o útěk, které ne vždy končily šťastně. A taky na zpřísnění podmínek v internačních střediscích, které po těchto pokusech logicky následovalo.

„V Telči se údajně podařilo utéct třem Polákům. Ze stočených a navázaných prostěradel si udělali provaz a z výše druhého poschodí se v noci spustili dolů. Samozřejmě, že se tak stalo za pomoci neznámých domácích. Bohužel takové štěstí neměl dvaadvacetiletý Tomáš Nieprzecki, který byl při útěku postřelen a na následky zranění 16. září 1864 zemřel. V Telči zemřeli ještě další dva Poláci. Šestnáctiletý Jozef Czech a dvacetiletý Ondřej Žolnacz,“ popsal historické události kronikář Oldřich Zadražil. O vztahu města k internovaným svědčí také to, že pohřební obřady všech tři zemřelých vedli na staroměstském hřbitově v té době významní místní duchovní, děkan František Plhal a jeho pozdější nástupce Josef Těšík.

Polské Lednové povstání bylo reakcí na situaci, kdy polské království fakticky přestalo existovat a území si rozdělily tři mocnosti - Prusko, Rakousko-Uhersko a Rusko. Nejvíce na tom vydělala ta posledně jmenovaná, která Polákům dávala jasně najevo, kdo v zemi opravdu vládne. Útisk se strany Ruska vyvrcholil v povstání, přes počáteční úspěchy však bylo potlačeno. Tisíce lidí padly v bojích, stovky jich byly popraveny nebo poslány na nucené práce na Sibiř.

"Menšímu počtu rebelů se podařilo utéct do Haliče pod správou Rakouska-Uherska. Monarchie chtěla zachovat klid, zřídila proto ve vnitrozemí - v Čechách a na Moravě - internační střediska. Byla v Olomouci, Hradci Králové, Brně, Jihlavě, a konečně také Telči," vysvětlil Oldřich Zadražil.