Co nám poslední dva týdny řekly o vztazích mezi Ruskem a Evropou?

Jsou na nejnižším bodě od konce studené války. Jenže ony nebyly příliš pozitivní již předtím, minimálně od roku 2014. Kvůli tehdejší anexi Krymu, následným sankcím, dění na východní Ukrajině, sestřelení malajského letu MH17, v němž zahynulo také hodně občanů Nizozemska. To tehdy západní Evropou opravdu otřáslo a následné obstrukce vyšetřování incidentu z ruské strany tomu moc nepřidaly. Pak je tu samozřejmě celá plejáda dalších událostí, jako kybernetické útoky připisované ruskému původu, pokus o otrávení agenta Sergeje Skripala a jeho dcery, kauza Vrbětice, snaha šířit ruskou propagandu pomocí různých dezinformačních webů a tak dále. Vztahy Evropy, respektive Evropské unie, a Ruska jsou poměrně chladné už delší dobu.

Jsme tedy na prahu nové studené války?

Toť otázka. Od bývalého ruského prezidenta a předsedy vlády Dimitrije Medveděva už zazněl výrok, že se na sebe budeme opět „dívat“ skrz hlavně zbraní a dalekohledů. Možnost nové studené války tu je a ruská strana to i deklaruje. Nahrává tomu i skutečnost, že vztahy mezi Západem a Ruskem jsou poškozené natolik, že náprava potrvá léta. Hodně bude záležet na výsledcích války na Ukrajině. Z určitého pohledu se ale studená válka může zdát lepší variantou oproti momentální horké fázi konfliktu, kde trpí hlavně civilní obyvatelstvo.

Rusko Ukrajinu napadlo již v roce 2014. V čem je aktuální situace jiná?

Došlo k útoku na Ukrajinu z mnoha různých směrů. Nikoli jen na oblasti Donbasu a Luhanska, kde to popravdě řada expertů očekávala. To je úplně nová situace. On to vysvětloval sám Vladimír Putin ve svém hodinu a půl dlouhém projevu z konce února, kde většinu času věnoval svému pohledu na historii. Ostatně nejen svému. Byl to i pohled různých ruských historiků a filozofů. Byť šlo doposud o pohledy až vysmívané či karikované. Třeba filozof Alexander Dugin tvrdil delší dobu, že například pád Berlínské zdi byl pro Rusko velkou katastrofou. Podobní filosofové zmiňovali už dříve i tu myšlenku, která zazněla v Putinově projevu: státy, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, de facto nejsou státy. Nemají vlastní státnost a tudíž ani nárok na samostatnou existenci a zahraniční či bezpečnostní politiku.

A tohle tvrdí i Putin?

Ve svém projevu velmi otevřeně zpochybnil státnost těchto zemí. Dotkl se nicméně i otázky, zda lze brát jako samostatné státy bývalé satelity Sovětského svazu, mezi které se řadíme i my. I požadavky Ruska vůči NATO tento názor demonstrovaly. Jedním z nich byl požadavek, že by se aliance, její vojenská infrastruktura, měla vrátit do období před rokem 1997. Před vstupem Česka, Maďarska, Polska. To je znepokojivé. Ale jak už jsem říkala, tohle smýšlení nebylo vlastní jen Putinovi.

Komu dalšímu bylo obdobné smýšlení vlastní?

Putinovu éru nelze vnímat zcela odděleně od předcházejícího vývoje. Tendence zvýšeného zájmu o postsovětský prostor, snaha prosazovat v těchto oblastech ruské zájmy, využívat při tom jako určitého „nástroje“ ruskojazyčné menšiny, tady byly již před Putinem. V devadesátých letech v úplně první zahraničně-politické doktríně tehdejšího ministra zahraničních věcí Andreje Kozyreva se objevil termín „blízkého zahraničí“. To měly být státy s významným podílem ruských a ruskojazyčných menšin. Státy, které jsou historicky blízké Ruské federaci a Rusko tam má přirozené životní zájmy politického, ekonomického, kulturního a dalšího charakteru. A hodlá je bránit a prosazovat. To byl rok 1993. Tenkrát byli u moci politici považovaní za prozápadní. Přesto se v ruské doktríně objevil tento pojem a řadu nově vzniklých států vyděsil.

KDO JE PETRA KUCHYŇKOVÁ

Narodila se v roce 1979.

Vystudovala mezinárodní vztahy a evropská studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Zabývá se zahraniční politikou Ruské federace po roce 1991 se zaměřením na vztahy s Evropskou unií, aktuálním vývojem legislativy unie, společnou zemědělskou politikou a východní dimenzí vnější politiky unie.

Publikovala statě a analýzy v řadě odborných publikací.

Jaké například?

Nejvíce pobaltské státy s výraznou ruskou menšinou. Ale do určité míry se to tenkrát dotklo i nás či Polska, protože si tady tehdejší elity začaly klást otázku, kde ono blízké zahraničí končí. Jsou to jen státy bývalého Sovětského svazu? Všechny slovanské státy? Bývalé satelity Sovětského svazu? I kvůli této doktríně proto řada těchto zemí začala tlačit na brzký vstup do NATO a posléze i Evropské unie. Tyto tendence mají tedy poměrně dlouhé kořeny.

Ale nebyly tak silné…

Posílily ještě v druhé polovině devadesátých let, když Andreje Kozyreva na postu ministra zahraničí vystřídej Jevgenij Primakov, zkušený diplomat ze sovětských dob. Jeho politika se nesla v duchu dalšího posilování vazeb se státy bývalého Sovětského svazu. A postupně ji převzal i Putin.

V čem jeho politika konkrétně spočívala?

Například nejednat s Evropskou unií jako celkem. Vybíral si jednotlivé státy, které by mohly být podle aktuální situace nakloněné spolupráci s Ruskem. Typicky se z toho vyvinuly bližší vztahy mezi Ruskem a Německem za dob Gerharda Schrödera. A až blízké osobní vztahy měl Putin i s bývalým italským premiérem Berlusconim. Primakov a později Putin se ze začátku pokoušeli hledat „odkrytá“ místa především tam, kde se dané státy neshodovaly například se zahraniční politikou USA. Typicky na konci devadesátek v otázkách Jugoslávie, kosovské krize. Když jejich politika nesouzní s tou americkou, co když by pro ně vhodnějším partnerem bylo Rusko? Jenže pak přišla pro Rusko v tomto ohledu významnější změna.

Jaká změna?

V západní Evropě se vyměnily politické elity, především ve Francii a v Německu. Evropa začala mít také nové tendence v energetické politice. Lidskoprávní organizace začaly upozorňovat, co se v Rusku děje. Například čečenské konflikty, vražda novinářky a aktivistky Anny Politkovské, která na události v Čečensku upozorňovala, likvidace Alexandra Litviněnka na území Velké Británie, oponentů režimu. Omezování svobody slova, svobody médií. Na povrch začala vyplouvat spousta věcí a odborníci začali upozorňovat na to, že režim začíná být nestandardní i z hlediska vnitřního propojení politické a ekonomické sféry.

Proč nestandardní?

Zrovna nedávno jsem k tomu četla zajímavý komentář ruského novináře Kamila Gelejeva. Podle něho se v Rusku postupem času vyvinul systém připomínající až fungování mafie. Je to vidět například na tom, že vládnoucí politická a ekonomická elita nemá skutečný zájem na rozvoji těch ekonomických sektorů, které by měly významnou přidanou hodnotu. Které by dělaly Rusko modernějším, konkurenceschopnějším, ve vztahu nejen k Západu, ale třeba i k rychle se rozvíjející Číně. Naopak velký důraz byl dlouho kladen na rozvoj primárního sektoru. Těžebního, energetického. Ty ovládá poměrně úzká skupina mocných lidí. Což jsou často i lidé mimořádně bohatí. I lidé blízcí Putinově administrativě jsou často neuvěřitelně bohatí, vlastní nemovitosti v západoevropských zemích apodobně. A jejich zájmem je především udržet v Rusku současný režim a současný stav. Významné změny a inovace by pro tuto vrstvu lidí znamenaly ohrožení.

Kdy si Vladimir Putin uvědomil, že jeho plány se západní Evropou nevyjdou?

Takový první bod zlomu se objevil už s východním rozšířením Evropské unie. Krátce po rozšíření unie se mezi novými členskými státy a Ruskem začala objevovat řada problémů. U pobaltských zemí to byly spory kvůli dodávkám energetických surovin, v Estonsku se objevily rozsáhlé kybernetické útoky, spory o odstranění sochy bronzového vojáka, symbolu Rudé armády, spory o interpretaci historie. V případě Polska tu pak byly spory o dovoz masa a masných výrobků, kdy Polsko říkalo, že je to jen zástěrka. Že Rusku vadí, že Poláci podpořili Oranžovou revoluci na Ukrajině, podporovali disidenty a opozici v Bělorusku. Že nejde o maso, ale o politicko-bezpečnostní spor. No a tyto země tehdy zablokovaly přípravu nové smlouvy mezi unií a Ruskem. Putin tehdy na summitu v Samaře, který se odehrál v roce 2007, čekal, že se představitelé unie postaví za Rusko. Jenže tehdejší předseda Evropské komise José Manuel Barroso řekl něco, s čím Putin úplně nepočítal. Že problém jedné členské země Evropské unie s jinou třetí, nečlenskou zemí, je problém celé Evropské unie. To byl signál, že to nepůjde úplně jako dřív.

A jak to chodilo dřív?

Ruská zahraniční politika je hodně zaměřená na to, že Rusko je zvyklé vystupovat jako velmoc. V bilaterálních jednáních se často zaměřují na jednání s představiteli velmocí, USA, Francie, Německa, to bylo ostatně vidět i teď v době před vypuknutím konfliktu na Ukrajině. Často zde byla tendence menší státy, především ty, které patřily v minulosti do sféry vlivu sovětů, přehlížet. To není kompatibilní s fungování Evropské unie, jak jej tehdy nastínil Barroso. I když bychom se mohli bavit o tom, nakolik to Evropská unie vždy myslí takto vážně.

Je Evropa stále takto jednotná?

Pokud bychom měli na situaci na Ukrajině najít jediné – byť ve velkých uvozovkách - pozitivum, je to právě jakési sjednocení Evropy, o kterém se často mluví. Evropská unie se do značné míry spojila a projevuje solidaritu. Před vypuknutím konfliktu byla unijní politika ve vztahu k východní Evropě roztříštěná. Střetávala se v ní celá řada zájmů a aktérů. Po vypuknutí války vidíme alespoň v diplomatické a politické rovně mnohem jednotnější postoj. Byť ani nyní není stoprocentní.

V čem není stoprocentní?

Jako příklad lze uvést postoj Maďarska k transportu zbraní na Ukrajinu. Nebo fakt, že německý kancléř Olaf Scholz už nyní začíná zmiňovat, že „vypnout“ ruský plyn by nebylo udržitelné. A přidává se k němu i nizozemský premiér. Že evropské státy prostě nemohou udělat to, co USA či Británie, jejichž obchod s ruskými energetickými surovinami je v porovnání se zeměmi unie malý. Takže úplně jednotný postoj tam nenajdeme. Ale je to mnohem lepší, než to bylo předtím. Otázka je, zda je tato soudržnost trvalejšího charakteru a bude unii stmelovat i nadále, nebo jde jen o výkyv.

Postoj německého kancléře mnozí vnímají jako ústupek Rusku s cílem zachovat vlastní pohodlí. Je moudré Putinovi ustupovat?

Záleží, co si představíme pod pojmem ústup. Z pohledu Evropy musíme dbát na to, aby konflikt nepokračoval do dalších zemí. Do médií již pronikly - asi omylem - mapy, na nichž běloruský prezident Lukašenko ukazoval, že další útoky možná měly vést směrem k Moldavsku. A není to nereálná myšlenka. Už v roce 2014 zaznívaly hlasy, které upozorňovaly, že by ruská strana mohla chtít ovládnout jižní pobřeží Ukrajiny, to ostatně vidíme i nyní, a dostat se až k Podněstří, kde má Rusko už dlouhá léta malý vojenský kontingent. I takto je tedy třeba přemýšlet. A nejhorší scénář by samozřejmě byl přímý konflikt Ruska a NATO.

A z pohledu Ukrajiny?

Prezident Zelenskyj je nyní v nesmírně těžké pozici. Byť sebemenší ústupek totiž musí obhájit i směrem dovnitř. Vůči lidem, kteří tam bojují a bohužel také umírají. To je opravdu složité. Nicméně již ze strany ukrajinského prezidenta padlo prohlášení, že se do značné míry vzdal naděje na vstup do NATO. Naopak Ukrajina podala přihlášku do Evropské unie. To by mohl být kompromis, který by nevypadal jako kapitulace. Nicméně musíme vzít v úvahu, že možný vstup Ukrajiny do unie by byl velmi dlouhý proces a zdá se, že ani členské státy se na něm neshodují, jak ukázal neformální summit ve Versailles. Dále je tam požadavek odzbrojení Ukrajiny. Zde bude důležitá specifikace, co si pod tím představit. A těžko počítat, že bude Ukrajina ochotná se vzdát veškerého arsenálu a jakékoli možnosti obrany. Pak jsou tady územní nároky Ruska… Když hovoříme o ústupcích, mluvíme o budoucnosti. Ukrajina chce konec války, ale to je ve finále jen začátek. Co potom dál. Jaká bude garance budoucnosti země. To musí také Ukrajina zvažovat.

Pomineme li celosvětovou válku. Jaké nejhorší dopady může Evropa ze strany konfliktu očekávat?

Pokud by Putin ovládl celé území Ukrajiny, odstranil Zelenského a nastolil loutkovou vládu. Ukrajina by se jednak mohla stát předpolím k další expanzi. Přesně to jsme sledovali i v případě Běloruska, které se do určité míry stalo vazalem Putinova režimu, a v tomto konfliktu sehrálo svou roli. Jednak by se, vzhledem k odporu, který Ukrajinci ukázali, vůči ruskému útoku, mohlo území Ukrajiny stát dlouhodobým zdrojem nestability na východě Evropy.

Rusko má od Vrbětic Českou republiku na seznamu nepřátelských zemí. Co konkrétně to pro nás znamená?

Na tom seznamu jsou asi všechny země Evropy. I neutrální Švýcarsko. Je tam drobné San Marino. I země mimo Evropu, dokonce tichomořská Mikronésie. Je tam tolik zemí, že už to dnes ztrácí význam. Jde spíše o ilustraci, kdy Rusko více méně konstatuje, že toto jsou země, které podpořily Ukrajinu.

V jakém případě by se vztahy mezi Ruskem a Evropou mohly zlepšit?

Především konec války tím způsobem, že by se Rusové stáhli zpět. I tak ta „léčba“ vzájemných vztahů potrvá velice dlouho. Nemluvíme totiž teď o Rusku jako zemi, ale jako režimu a politicích, kteří jej symbolizují. Již dnes soud v Haagu řadu událostí na Ukrajině chce klasifikovat jako válečné zločiny. A ukazuje na konkrétní viníky. Včetně prezidenta Putina, samozřejmě. Asi nemůžeme očekávat, že se dotyční k soudu se sklopenou hlavou dostaví a přijmou rozsudek. Soud však může eventuálně rozhodnout i v jejich nepřítomnosti. A nedovedu si moc představit rychlou normalizaci vztahů s těmito konkrétními lidmi.

To ano, nicméně velká část západního světa se upíná k představě státního převratu.

Na toto téma existuje nespočet úvah. Jak by vůbec takový převrat vypadal? Vzbouřilo by se obyvatelstvo nebo by šlo o převrat palácový? Otázkou také zůstává, jak reálnou moc a vliv lidé, na které protiruské sankce dopadly nejtvrději - myslím z řad oligarchů, kteří se už ozvali s kritikou jako například Oleg Děripaska - mají, aby provedli reálné „sesazení“ ruského prezidenta. Stejně tak lidé, kteří jsou nejblíž prezidentu Putinovi. Zdá se, že řada z nich smýšlí podobným způsobem.

My tedy absolutně nemáme vhled do vnitřní struktury ruského vedení?

Ne takový, abychom toto mohli posoudit a nespekulovat přitom. Existuje množství spekulací kolem fyzického a duševního zdraví prezidenta Putina. Na internetu kolují vtipy ohledně jednání, při nichž Putin sedí za dlouhým stolem. Můžeme jen hádat, čeho je to důsledek. Obavy z nákazy? Zdravotní problémy, které těmto obavám dávají reálný podklad? Nebo je to jen gesto, mocenská hra? Pokud jde o cokoli, co se týká pozice Putina a jeho režimu, pohybujeme se hodně ve sféře dohadů.