V lesích neškodí jen zvěř, ale i lesák a technika, říká myslivec z Jihlavy

Takže přemnožená zvěř na Jihlavsku není?

V lesích je to složitější, protože se říká, že zvěř je přemnožená a škodí lesákům. Já jsem zaměstnanec lesů více než čtyřicet roků a ve svém věku si můžu dovolit říct, že posledních několik desítek let škodí i ten lesák, potažmo technika. Třeba tvrdím, že na pasekách, kde se zalesňuje, je tak veliké přirozené zmlazení toho, co tam mělo růst, že ta zvěř to nesežere všechno. Vždycky něco vyroste.

Vybírá si tedy myslivec, které zvíře uloví?

My se snažíme lovit především slabší zvěř. Ale to je cíl chovu. Každý zemědělec, když ukazuje na výstavách svou nejlepší krávu a nejlepšího býka, také musí do stáda sáhnout a něco poslat na porážku. A nevybere ty nejlepší kusy, ty si nechá. Je ale pravda, že lovíme i kapitální kusy, mám trofeje.

Jak je to s bezpečností při honech? Nehrozí, že se do lesa během honů dostanou lidé na procházce, třeba i se psem?

Dneska musíte před hony nebo naháňkami vyhlásit rozhlasem, aby lidi nechodili do lesa. A někteří proti tomu bručí, že už zase jdou zabíjet zvířátka. Je to složité, lidé se chtějí projít. Ale oni si neuvědomují jednu věc, že zvěř reaguje i na malého jorkšíra. Neví, jestli je to jorkšír, nebo vlčák, ale cítí cizí pach.

A může kvůli tomu nečekaně zaútočit?

To ne, ale podívejte se na Slovensko. Medvídek sedí, papá maliny a najednou přijde človíček a trhá mu tu jeho pochoutku. Tak zabručí, a nic. Zabručí víc, a ono se pořád nic neděje. Tak se rozeběhne. A medvědovi člověk neuteče. Tam se můžeme bavit, jestli je medvěd na Slovensku přemnožený, nebo ne. Ví se o tom, že nikdy tam nebylo tolik medvědů. Lovili se, a tím pádem byli opatrní. Dneska si vlezou do kontejneru a jsou naštvaní, že je zamčený. Podobné to může být s vlkem a toho se nechci dožít.

Myslivci ale mohou tuto situaci regulovat právě při honech. Nebo to není možné, zaměřit se na lov třeba zrovna vlků?

Hony jsou dneska víceméně společenská událost. V médiích se píše o alkoholu, ten tam ale nepatří. To až po honě, když se dají flinty do trezoru nebo domů, se jdeme pobavit do společenského sálu.

Při ojedinělých případech, kdy myslivec někoho postřelí, tedy obvykle nehraje roli alkohol?

Většinou za to může někdo jiný, ne lovec. Ten v devětadevadesáti procentech chybu neudělá.

Takže chybu udělá honec?

Buď honec, nebo ten druhý, který měl stát na místě a popošel. Nebo ten běžkař, kterému řeknete, tam nesmíte, a on tam stejně jede. Mám konkrétní případy, tady na Skalce obstupujeme leč, většinou tam bývá liška a lidi ze zahrádek říkají, že jim bere slepice. A člověk s puštěným psem vleze mezi nás a ještě se zlobí, že se jde projít a my mu tam vadíme. Ale my platíme daně, platíme nájem z té honitby, mnohdy dost vysoký a ten pejskař, běžec nebo cyklista neplatí nic. Máme problémy i v práci při těžbách. Jsou zapáskované cesty a cyklista tu pásku podleze. To zvěř neudělá, ta vycítí, že tam lézt nemá.

Takže se to stává, že mezi myslivce přijde člověk na procházce?

Běžně. Zejména v příměstských oblastech. Ignorují zákaz a ještě naopak jsou dotčeni, že oni chtějí jít na procházku a my jim v tom bráníme.

Vánoční strom v Lukách už svítí, vedle odpočívá stavební technika. Podívejte se

Co řidiči motorek a čtyřkolek? Ty také dělají potíže?

Řeknu to takhle: jedu služebním autem v pracovní době po lesní cestě, kde je závora a cedule se zákazem vjezdu. A oni se mi tam vyřítí čtyřkolkáři. Může se stát, že některý z nich spadne do příkopy a já se budu dohadovat s policií, jestli jsem mu zablokoval cestu. On tam ale nemá co dělat. Měli jsme nedávno případ, kdy do našeho služebního auta zezadu narazil chlap na cestě, kde byl zákaz vjezdu. Došlo ke zranění a policie vyšetřovala, proč náš člověk zastavil.

Pojďme k jinému tématu. Nosí lidé v zimě do krmelců něco pro zvěř? A dělají to správně, nebo se stává, že někdo v dobrém úmyslu udělá víc škody než užitku?

Je to známé zejména v příměstských oblastech. Lidé vesměs vědí, co se do toho krmelce může dát. Akorát někdy dělají chybu, že suší kaštany nebo žaludy. Ten plod je ale pak suchý, tvrdý a většinou vevnitř plesniví. Je lepší nasbírané žaludy a kaštany dát myslivcům, ti je vykupují. Nebo vysypat na zem u krmelce. Ta zvěř na to jeden den nemusí mít chuť, ale další den si ten kaštan dá, on mezitím zvlhne a lépe se přežvýká.

Co další potraviny?

Lidé nosí pečivo. Ideální to není, ale říkám, že když už suchý chleba, tak nakrájený na velikosti dvou kostek cukru a nechat uschnout, aby v něm nebyla plíseň. A pak to dát do lesa. Když toho tam není valník, zvěř si s tím poradí a sežrat to může. Jsou lidi, kteří nosí jeřabiny. Mám sousedy, kteří kupují ve zverimexu a každou sobotu sypou do korýtka slunečnici, granule a mají z toho radost. A když mě náhodou potkají a mám za kloboukem větvičku, tak ten starší kluk říká, pan myslivec něco ulovil. Protože mě zná. Ale dneska bych se neodvážil dělat, co jsem dělal jako kluk.

Povídejte, o co šlo?

Tehdy do autobusu v Pávově vlezlo večer deset myslivců, každý měl v ruce zajíce a bažanta a lidé jim říkali, jak byli úspěšní. Za prvé by mě dneska nikdo do autobusu nevzal, protože z toho kape barva a kdybych tam vlezl se zajícem v ruce a flintou přes rameno, nevím, jak bych platil za toho zajíce, protože překračuje jednu míru pro nadrozměrná zavazadla. Navíc by mě asi cestující vynesli v zubech, že jsem zabil zvířátko. Ale když pes na procházce honí srnčí a ta zvěř pak umírá na zápal plic, to nevidí.

Jihlava má nové infocentrum. Děti tam mohou poslat dopis Ježíškovi

O víkendu napadl první sníh, usnadňuje taková situace myslivcům hony?

V sobotu vůbec ne, bylo pod ním měkko. Byl jsem na honu, viděli jsme poměrně dost zajíců, ale za prvé jsme špatně stříleli a za druhé počasí bylo krásné, ale ne na hon. Ideální pro lov je trochu sněhu, aby člověk viděl stopy, a přímrazek. Sobota ale byla vynikající na pozorování, my chodili a počítali, kolik uteklo zvěře, aniž bychom na ni vystřelili. A byli jsme spokojeni, viděli jsme víc, než jsme očekávali. Hospodaříme tam dobře.

Jak se vypořádáváte s následky kůrovcové kalamity?

To není v mysliveckém ranku, ale pracuji u lesů a tak vím, že kůrovcová kalamita je na Vysočině intenzivní. Já tvrdím, že to je těžké selhání lidského faktoru. Myslím si, že před šedesáti lety by se to nestalo. Dřív, když našel někdo kůrovcový strom, brouk ještě nestačil vylétnout a už to dřevo bylo doma v kamnech. Teď ale když začal kůrovec v Jeseníkách, tak než proběhlo výběrové řízení a dostal se tam první chlap s motorovou pilou, kůrovec už byl o kilometr jinde.

Ale Jeseníky jsou od Jihlavy stovky kilometrů daleko.

My do toho spadli, protože do Jihlavy a Kronospanu se sváželo dřevo z dálky a kůrovec z toho padal. Roznesl se. Kolem hlavních silnic začaly být první kůrovcové stromy.

Adventní program v Jihlavě nabídne ledové sochy, krmelce i koncerty

Malé stromky v lesích ale stále jsou a je jich více než dříve. Může myslivec nějak zabránit člověku, co si jde v prosinci uříznout vánoční stromek?

Myslivecké spolky mají mezi sebou členy, kteří dělají takzvanou mysliveckou stráž. Na větších pozemcích lesů může být i lesní stáž. My tady v práci máme všichni odznak lesní stáže, můžeme kontrolovat osoby, ale nemáme pravomoci jako dříve, můžu dávat jen pokuty, jinak je třeba volat policii. Většinou ale myslivec zavolá revírníkovi. Krádeže dřeva nebo stromků, to nepatří mezi myslivecké hobby, tam jde někdy o nos.

A co pytláci, ti jsou v lesích?

Pytláctví bylo, je a bude. Traduje se, že nějaký můj pra pra předek byl pytlákem a dostal štětiny do zadku. Dneska po sobě nestřílíme, ale pytláctví je, akorát utichlo pytláctví pro maso, hospody už to načerno nemohou kupovat. Spíše se pytlačí pro trofej, je to adrenalin, on uloví, uřízne hlavu a uteče. Ale jestli někdo někde něco střelí a neměl by střelit, to se třeba nedozvíme. Pamatuji si pár let po revoluci to bylo běžné, sám na vlastní triko jsem zažil, že na mě při kontrole jeden dělal bubáka. Ale vyřešili jsme to rychle a příslušníci tehdejší policie mi řekli, že jsem blbej, že jsem neměl vůbec zasahovat.

To jste se nebál?

Ne. Já byl tenkrát po vojně, byl jsem vyškolený.

A co setkání se zvěří v lese? To jste někdy měl strach?

(přemýšlí) Zvěř, kterou lovím, nebo která je přirozeně v přírodě, z té jsem strach neměl. Já měl strach z lidí. A párkrát jsem měl strach z volně puštěných psů. Nebo strach není to správné slovo, já se umím zachovat. Zvíře, jakékoliv, totiž vycítí, jestli se člověk opravdu bojí. Začne se jinak potit, vylučovat adrenalin a zvíře to cítí.

Jak je to tedy s těmi psy?

Párkrát jsem se potkal s trošku věším psem, zejména bojového plemena. Já se obdivuji majitelům bojových plemen nebo kříženců, že chodí mezi lidi. To plemeno je k nějakému účelu vyšlechtěné a může jednat zkratovitě. Napadne i dítě. Často ale jde o to, jestli v rodině bylo dříve dítě, nebo pes. Já třeba svému psovi bez varování nikdy nesáhl do boudy, přitom máme fotky, kdy já jako dvouletý klečím u misky, psa tahám jednou rukou za ucho a druhou mu beru žrádlo. Ale pes, protože na mě byl zvyklý, a já tam byl dřív, mě nikdy nepokousal. A když přišel nový kominík, tak z něj stáhl kalhoty. Ale v dnešní době, kdy se po lese potulují různé postavy a různě mluvící, tak si držím odstup a klidně se přiznám, že nosím i osobní zbraň.

Dalším aktuálním tématem jsou srážky se zvěří, které bývají nejčastěji ne podzim…

Nejčastější jsou na jaře. Nejvíce střetů je v období, kdy si zvěř, zejména srnčí, začíná vytvářet teritoria, to je po jaře. Srnci si vytváří své úseky a honí jeden druhého. Potom o srnčí říji, to je konec července, začátek srpna a potom bývá docela dost střetů při žních. Zvěř je vytlačená a běží i přes úsek, který nezná, tam může být silnice nebo koleje.

Kritika omalovánek: Jihlava si za změnami na silnici stojí, udělá je i jinde

Jak se dá toto riziko snížit?

Myslivecké spolky dělají pachové ohradníky v místech, kde je srážek se zvěří nejvíce. Připojily se k tomu i rozumné zemědělské podniky. Jsou vybrané úseky, něco přes patnáct kilometrů, kde už jsou pachové ohradníky, a to jen tady na Jihlavsku, další jsou v okolních okresech. Nejlepší by bylo jako v Rakousku v místech, kde jsou koridory pro zvěř, dát označení dopravními značkami a plašiče – když se blíží auto, začne světélkovat a vydávat zvuk. Podobně to mají v jižních Čechách, při krajích jsou modré odrazky. Blikne to na šoféra i bokem, do pole. Montuje se to i na patníky, ale je to drahé a krade se to. Zkoušeli to na Žďársku a fungovalo to, než jim to ukradli.

V Rakousku je zjevně jiná mentalita…

Přitom je zajímavé, že když se tam stane nehoda se zvěří, pojišťovna řekne, že řidič nepřizpůsobil rychlost. V severských zemích, když někdo trefí losa za značkou ,Pozor los´, vypočítají ještě škodu toho losa. Protože člověk je tam vetřelec, ten los tam chodil staletí, proto je tam značka. A je známé, že když se provádí lov, tak tam stojí policejní auto a lidi v autech klidně čtyři hodiny čekají, než smí projet. Ale jsou to severští lovci, tam ten lov probíhá trochu jinak. Je to smutné, u nás byla česká myslivost tradice a učila se od nás celá Evropa. Tři roky po revoluci stačily, abychom to zlikvidovali. Stejně jako lesnictví a zemědělství, které nám taky Evropa záviděla. To mi řekli zahraniční lovci, kteří k nám jezdili lovit.

Zemědělci a myslivci by měli táhnout za jeden provaz, tomu tak není?

Zemědělci dřív s myslivci opravdu spolupracovali. Dali jim třeba odpadové zrní. Nahlásili, že budou sekat louky, a myslivci udělali brigádu a vyhnali srnčata. A jinak traktorista koukal, kde leží srnče. Věděl, že kdyby to nedělal, tak by mu v hospodě dali chlapi na zobák a na podzim by nedostal z honu zajíce. Ale dneska jsou traktory, co jedou pětačtyřicet, po silnici šedesát. On dá devět metrů záběr na sečení, jsou tam tři rotačky po třech metrech a to by neutekl ani Usain Bolt. Mají nařízeno, co mají dělat, nedělají to, ale kde není žalobce, není soudce. A když myslivci začnou vystrkovat drápky, hned je zemědělec sekne za škody, že mu prase převrtalo tři řádky kukuřice. Ale co je tady původní – prase, nebo kukuřice?

Aktivisté, kteří bojují proti sečení srnčat, tedy podle vás mají pravdu? Nezveličují toto téma?

Je to problém. Psů vycvičených na vyhledávání srnčat už tolik není, ale používají se drony. Pamatuji, jak na loukách mezi Vílancem, Suchou a Stonařovem jednou chlapi začali sekat v jednu hodinu v noci. Logicky je v tu dobu travina tak akorát vlhká a dobře se seče. Ale je to nejhorší doba pro zvěř, srny jsou od mláďat pryč a to srnče se nezvedne. V půlce června jsou mláďata ještě malá. Já tehdy ve své naivitě ráno vzal lidi a ty srnčata jsme posbírali, vyrovnali na plachty a zavolali jsme si agronoma. Nebudu říkat to obrovské číslo srnčat, ale všechny srny z okolí v těch trávách měly mladé. Existovala tabulka, kde bylo vyčíslené, kolik stojí jedno zabité srnče. Lehce jsem to nasčítal a ten agronom se zlobil. Říkal jsem mu, že oni po nás chtějí padesát tisíc škody od divočáků, tak my to dáme k soudu a chceme po nich dvě stě padesát tisíc za ta srnčata. A on to nechtěl pochopit.

Vánoční stromy Jihlavska: patnáctimetrová jedle, první rozsvícení s občerstvením

Jak se vyvíjí počty myslivců na Jihlavsku? Jsou všichni aktivní, tedy chodí do lesa?

Když jsem začínal u myslivců dělat funkcionáře, měli jsme nějakých dvanáct set členů, dneska jsme na osmi stech. Mladí nepřibývají a když už, tak si často jen udělají zkoušky, aby mohli mít flintu a chodit na střelnici. Na hon jdou jednou za rok, jinak je to nezajímá. Členů tedy ubývá a stárneme, jsme kolem šedesáti roků u průměrné základny. Je dost myslivců, kteří už ven pořádně nemůžou, nemají auto nebo se bojí, že se jim něco stane. Já si pamatuji, jak dřív několik tátových kolegů kolem osmdesáti šlo s flintou. I můj táta mi ještě v den svých jednaosmdesátých narozenin pomáhal tahat trofejního jelena. Tou dobou chodil s námi, i když už nestřílel. Mohl, chlapi mu říkali, že tomu jelenovi je to jedno, kdo ho trefí. Ale on už nechtěl.

Takže lásku k lesu máte po svém otci?

Ano, já jsem s tátou chodil do lesa odmalička. Měli jsme sáňky, pytel sena a ruksak obilí. Linkovým autobusem jsme dojeli do Dlouhé Brtnice, šli přes pole půldruhého kilometru, pak ještě kilometr, kilometr a půl v našem lese. Tam jsme nechali seno a obilí a pak jsme to museli stihnout do pěti hodin na Hladov, to jel autobus z Moravských Budějovic na Jihlavu. Bylo to pravidelně každou sobotu odpoledne a ti řidiči zastavili u hospody a zatroubili. Lidi nestáli na zastávce, čekali v hospodě. Někdy se řidič otočil do autobusu a zeptal se, jestli si někdo dá kafe. A lidi do hospody na to kafe nebo panáka šli. Dneska přijdete na autobusové nádraží, chcete jet do Prahy a letuška vám řekne, že máte smůlu, že mají obsazeno. Povídal jsem, jak obsazeno a ona se ptala, jestli jsem přihlášený přes internet. Řekl jsem jí, že nemám mobil, nemám internet, tak v podstatě neexistuji.

To ale není jen o cestování autobusem, podobně narazit můžete i v jiných oblastech.

Já vím, moje dcera si přes internet i objedná jídlo. Žije jiným způsobem, a to já už, pane redaktore, neumím. Kolegové mají fotopasti a vidí na obrazovce, co a v kolik hodin jim tam přišlo. Znám pár chlapů, kteří sedí doma u televize. Když jim zapípá mobil, oni se kouknou, seberou flintu, dojedou tam pomalu v pantoflích, vystřelí, přijedou domů a považují to za lov. Říkám, to už dělej jako v Anglii, kde mají fotopast, promítají si to na televizní obrazovku, mají laserovou flintu, přes obrazovku namíří, zmáčkne, ono mu to vyhodnotí, že to zvíře trefil a je spokojený.

To by vás, hádám, nebavilo.

Já některou techniku uznávám, ale tu zvěř si radši najdu sám. Tuhle jsem seděl celý den, sice pod střechou, v teplém posedu, ale v dešti, od jedenácti hodin do čtyř, než jsem se dočkal. A vybral jsem slabý kus.

Ale někdy se ani nedočkáte…

Mám to poslední dobou už jiné, zvěř se mi líbí a na každého srnce už taky nestřílím. Mám letos ulovených pět srnců a z toho čtyři nemocné .