Dva muži, kteří mají navléknuté chirurgické rukavice, mu chytají kůži na zádech a propichují ji obrovskými háky na zavěšování. Vše jde rychle. Žádná krev neteče.

Zavěšování na háky neboli hook suspension je praktika, která v mnohých vzbuzuje odpor a znechucení. Ne však v osmadvacetiletém Vladimíru Prchalovi z Jeclova. Ten si zavěšení vyzkoušel doslova na vlastní kůži.

Kde a kdy vznikla prvotní myšlenka nechat se pověsit za háky do vzduchu?

Napadlo mě to v době, kdy jsem byl najednou sám. Neměl jsem žádný životní cíl. Bloumal jsem. Hodně jsem se zajímal o tetování, piercingy a skarifikace. Pak jsem přes jedno studio narazil na to věšení za háky. To mě nakoplo, protože pro mě to byla výzva překonat sám sebe. Trošku se srovnat a říct si, že když to zvládnu, posunu svoji psychiku mnohem, mnohem výš a budu vědět, že když si vezmu do hlavy nějaký cíl, tak k němu budu schopný dojít.

Pak jste tedy kontaktoval lidi, co věšení v České republice dělají?

Ano, narazil jsem na workshop, na kterém se skupina lidí zavěšuje. Mají to na internetových stránkách. Byl tam kontakt a e-mail, kam jsem se mohl přihlásit. Pak se mi ozvali s podrobnějšími informacemi a s dotazníkem.

Na workshopu jste se tedy přímo pověsil?

Přesně tak, prvně tam probíhá takové sezení, povídáte si. Říkají vám k tomu informace, jak to vzniklo, a hlavně se ptají, proč jsme tam my, proč to děláme. Takové menší psychologické rozebrání.

Nezaváhal jste ani na chvíli?

Ne. Spíše jsem se do toho ze začátku tolik nehrnul. Počkal jsem si, podíval jsem se, jak se věší někdo jiný, a pak jsem šel na to. Než k tomu samotnému došlo, zabralo to tak čtyři měsíce.

Můžete tedy přiblížit, kde samotné věšení vzniklo?

Pochází to od starých indiánských a domorodých kmenů. Plnilo to funkci různých náboženských obřadů. Modlitba bohům plus u některých to mělo funkci rituálu dospělosti a prokázání odvahy.

Může do toho jít každý, nebo musí člověk něco splňovat?

Každý, kdo má dobrý zdravotní stav. Během celého procesu si člověk způsobí poúrazový šok, takže musí být v dobré kondici. Musíte mít dobrý krevní tlak, abyste neomdlel. A také je důležité být dobře psychicky připravený, mít to srovnané.

Co jste od toho očekával vy?

Každý od toho očekává něco jiného, ale konkrétně já opravdu pouze překonání sebe sama, posunout se na psychické úrovni trochu výš. Pak tam přijdou lidé, kteří od toho neočekávají vůbec nic a jdou tam jen z hecu, že to udělal kamarád. Ale tihle lidé to většinou nezvládnou, nedokončí to. A pak jsou lidé, kteří to dělají déle a jdou do toho skrz ty pocity, které u toho máte.

Pojďme tedy k samotnému věšení. Jak probíhá?

Záleží na tom, za co se člověk věší. Já popíšu to své, to byla záda. Takže nejprve vám záda prohmátnou, aby tam nebyla nějaká bulka, aby hák opravdu prošel čistě jenom kůží. Potom vás rozměří, abyste byl vyvážený, abyste nebyl nakřivo, nepadal na stranu. Pak vás nechají vydýchat, dostanete tolik času, kolik potřebujete. Pak dostanete nějaké sladké pití nebo sušenku, abyste do sebe dostal cukr. Propichování dělají ve dvou lidech, protože kůže je silná a háky nejsou nejmenší. Jeden podle změřených bodů kůži chytne a druhý provlékne hák. A pak vás přes kladku vytáhnou nahoru.

Takže tam není nějaký čas na vzpamatování se z toho propíchnutí?

Ne, během dvou minut je člověk nahoře. (smích) Není to nic složitého. Nejdelší je to vyměřování. Mě si třeba měřili během toho, kdy už jeden člověk visel.

Popište ty pocity během samotného věšení?

Ze začátku, tedy to propichování, bylo hrozné. Tam je ta bolest. Ale pak se to změní. Přijde zlom.

Jaký?

Poúrazovým šokem se člověku do těla vyplaví hrozně moc neurotransmiterů. Adrenalin, endorfin a další. Člověk má celé tělo zaplavené chemií a přestává vnímat bolest. Vlastně se omámí svým vlastním tělem a je mu skvěle. To hlavní, co cítíte, je štěstí. Nevím, jak to přesně popsat. Každý má úsměv na tváři. Starosti jsou pryč. Hlava se vypne. Tělo je uvolněné.

Takže visíte a smějte se?

Opravdu jo. (smích) My jsme to měli navíc na krásném místě. Měl jsem to s výhledem na Prahu. Viděl jsem žižkovský vysílač, Staré Město, Pražský hrad, Vltavu. Tím to bylo ještě umocněné. Cítil jsem se skvěle.

Jak dlouho jste visel?

Asi tak deset minut. Sundají vás, kdy chcete. Může ale přijít únava, cokoliv, někdo to vydrží déle a endorfiny si užívá. Mně stačilo to, že jsem to dokázal, najednou jsem byl na té špičce, tak jsem neměl důvod, proč viset déle. Mimochodem, na hácích jsem si i zažongloval. (úsměv)

Opravdu?

Ano, s míčky, to je můj koníček, dá se tam ve vzduchu dělat cokoliv. Jeden klučina třeba s sebou vytáhl svoji přítelkyni, objal ji a vytáhl ji do vzduchu.

A když vás z háků sundají, co přijde pak?

Nic. Asi úleva. Přestane pnutí kůže, ale člověku potom ještě pořád dojíždí ta dobrá nálada. Ta mi vlastně vydržela na hodně dlouho. Co mě překvapilo, bylo to, že jsem měl najednou na všechno trošku jiný pohled. Některé věci se mi zdály úplně zbytečné, najednou z nich byly drobnosti, malichernosti.

Vydržel vám tento pohled do současnosti?

Určitě ano.

Chtěl byste jít na věšení znova?

Ano, chtěl bych letos. Dělají se i různá show po republice, i na soukromých večírcích.

Kolik věšení stojí?

Je to víceméně poplatek jenom za desinfekci, lékařský materiál a čas těch lidí. Stálo mě to tisíc korun. Je to víceméně jak piercing. (úsměv)

Takže krev u toho neteče?

Ne, samozřejmě může dojít k natržení kůže, ale k tomu většinou dochází, když se necháte zavěsit za místa, kde je kůže slabší a tenčí, jako jsou kolena nebo lokty.

Takže vám po tom nezbyly velké jizvy?

Ne, když to někomu ukazuji, tak je ani nemůže najít. Musím ho přesně navést, ve kterém místě vpichy byly. Jinak to vidět není.

Bolí tedy spíš to propíchnutí, nebo to samotné pnutí, když visíte ve vzduchu?

U mě to bylo tak, že mě bolelo propíchnutí a pak vytahování, to obrovské pnutí. Když už visíte a srovnáte se, je to v pohodě. Ale ten první moment vytažení, to fakt bolelo. Pak to byl ale zvláštní pocit. Jste vlastně jakoby v prázdnu. Začnete máchat nohama a jste lehký. Je to opravdu jak kdybyste letěl. Nevím, jak to říci. Je to těžké popsat. Takový divný nepoznaný pocit.

Takže to není jako být opilý?

Ne. (úsměv) Dlouho potom jsem neměl vůbec potřebu se opíjet… Podle mě se to dá nejlépe přirovnat k pocitu, jako když je člověk totálně zamilovaný. Úplně ten prvotní moment a pocit zamilovanosti. Smějete se, ale nevíte proč. Lidi to na vás poznají, máte úsměv od ucha k uchu.

Doporučil byste všem, ať do toho jdou?

Všem rozhodně ne, musí do toho jít člověk, který to má v hlavě srovnané. Musíte vědět, proč to děláte a co vám to má dát a přinést. Nemělo by to být jen z hecu, že to vypadá drsně. To si člověk neužije, a většinou to pak i během toho vzdá.