„Jako dítě jsem opracovával kámen. Z hadce a dalších hornin a minerálů jsem vytvářel ozdobné přívěsky. To mi zůstalo dodnes. Kameny si vozím z Banátu, kam se dle možností stále vracím. Můj strýc se věnoval vyřezávaní dekorativních předmětů a reliéfů ze dřeva, díky němu jsem se k práci se dřevem dostal i já. Postupně jsem se od těch větších věcí dopracoval až k malým figurkám. Většinou vezmu špalík dřeva do ruky a už zhruba vím, co z něj vyřežu,“ vysvětluje, kde se vzala láska ke dřevu, rodák z Banátu.

Řezbařina je pro Kocmana hlavně zábavou a koníčkem, při kterém si odpočine. Motivy pro dřevěné figurky čerpá z vesnického života, inspiraci pro něj je třeba i obraz francouzského malíře. Jako v případě figurky, která zůstává v Třešti jako příspěvek do společného betlému z Dřevořezání. Je to scénka, kdy žena nalévá vodu muži, jenž pracuje na poli. Občas si řezbář vzpomene taky na rodný Eibentál. Jak ale říká, vesnice se velmi proměnila a zdaleka se tam už nežije tak, jak si pamatuje z dětství. „Civilizace už proniká i tam,“ dodává Kocman.

O Dřevořezání se dozvěděl od třešťského faráře, který se kdysi byl podívat za krajany v rumunském Banátu. „Dozvěděl se o mně a pozval do Třeště. Poprvé jsem tady byl v roce 2002 a od té doby jsem nevynechal jediný ročník,“ říká k tomu Kocman.

A jak to tedy bylo s tou láskou? „Manželka v roce 2001 jela do české vesnice v Banátu, kam byli tehdy učitelé vysíláni, aby krajany učili češtinu. Seznámili jsme se, zamilovali se do sebe a já jsem s ní odešel do Česka. Brali jsme se v roce 2003. Bydlíme u Brna,“ uzavírá Kocman.