Právě Palacký se minulosti Jihlavy věnoval rád a s velkou péčí. „Jakpak by nestála tak vysoko, když Jihlavané, neboli Horáci, byli lid přátelský, bodrý a pracovitý,“ přitakávali Palackému moravští historici. „Horák nezná přetvářky ani lsti, která by mu pomohla k zisku. Na slovo jeho může se dáti mnoho. Jsou to povahy dobrácké, upřímné. Vytýkati by se dalo, že Horák jest až příliš poníženým k osobám nadřízeným, za kterouž pokládá třeba i sluhu z berního úřadu,“ uvádí Vlastivěda moravská z roku 1900 s odkazem na historické prameny.

Týž zdroj popisuje další rys horácké povahy, že lid umí šetřit vydělaný groš. „Než škoda, že mnozí utápí jej druhdy také hned v kořalce. Ač dobře se tu ví, kdo se jí oddá, že zapsán jest ďáblu.“

Vzápětí Horáka opět chválí: „Jakkoli náš lid těžce zápasí o živobytí, přece v jednání jeho jeví se mysl spíše veselá nežli zádumčivá. Písní národních vykvetlo tu hojnost, a to namnoze velmi krásných. Také o vtip není Horákovi potíž.“

Za vtip ovšem nelze považovat fakt, že velikán národa František Palacký (1798 – 1876), filosof, historik a politik, sedl na lep padělatelům nejstarších českých dějin v čele s uznávaným vydavatelem a literátem Václavem Hankou (1791 – 1861). „Podvrh, Rukopis zelenohorský, byl anonymně zaslán roku 1818 Národnímu muzeu. Jeho hlavní částí byla pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem. Básnicky cenné padělky inspirovaly v 19. století literaturu, výtvarné umění i hudbu. Poznamenaly historickou vědu mýty, které se dlouho mylně udržovaly jako Šafaříkův i Palackého obraz nejstarších českých dějin,“ vysvětlili historici Československé akademie věd v roce 1987 s tím, že i Vlastivěda moravská, ba i Místopis Moravy zčásti vychází také z díla Františka Palackého.

Psal i o Jihlavě a od něj texty přebírali jiní. „Vysoká poloha Jihlavy, prudké přechody tepla a mrazu, husté mlhy a prudké větry činí podnebí sice drsné, než kdo zdráv jsa, místu přivykne a cítí se skvěle,“ napsal roku 1899 brněnský novinář František Slavík.

Jeho kolegové z redakčního týmu Vlastivědy moravské roku 1900 doplnili informace o počátcích zprvu hornické osady. „Marně ohlížíme se po začátcích města Jihlavy, kdy Brno, Olomouc, Znojmo, Přerov, Kroměříž již nabývaly důležitosti v dějinách moravských. Teprve ve 12. století vyskytují se jen dvě zprávy listovní o městě Jihlavě,“ napsali tehdy.

Podle jedné z mnoha pověstí byla Jihlava vystavěna ve IV. století po Kristu římským vojevůdcem Luciem. Druhá pověst vypráví o zbrojnoši Janovi ve službách Karla Velikého. Právě Jan se stal údajně zakladatelem města, když vlastníma rukama pomáhal stavět sruby potomkům starého německého kmene Markomanů. Ve městě měl zemřít údajně roku 1139 ve stáří 361 let.

Obrysy nejasné historii dal svého času významný jihlavský historik František Hoffmann. „Není jasné, zda Jihlava vyrostla na zeleném drnu či spojením několika hornických osad, ale nepochybně to bylo nejpozději ve 12. století při kostelíku svatého Jana Křtitele na levém břehu řeky Jihlavy,“ konstatoval Hoffmann.

STANISLAV JELÍNEK