Zpráva o uzavření škol zastihla školáky na Vysočině v době jarních prázdnin. Jak komplikované bylo všechny informovat o tom, že v pondělí škola není?

Vysočina při tom rozhodnutí měla trochu výhodu. Měli jsme aspoň chvilku, aby od nás rodiče tu informaci dostali. Mě to zastihlo na horách, byl jsem na Božím daru a hned jsem obeslal rodiče žáků, na které mám mailový adresář. V pondělí po prázdninách jsme se tu s kolegy sešli a já mezitím vymyslel nějaká pravidla, podle kterých pojedeme. Informace od MŠMT vlastně jen zakázala přístup do škol, ostatní bylo na nás.

Co přesně nebylo vysvětleno nebo dořešeno?

Nepochopil jsem například, proč se nechaly otevřené mateřské školy, když všechny ostatní formy škol byly z rozhodnutí vlády zavřené. Přesto přišlo později doporučení, ať zavření školek zvážíme…

A tak se i stalo. V jaký den to bylo?

Kdyby nebyly zavřeny všechny školy, snažil bych se tu naši nechat otevřenou a stejně tak jsem se snažil nechat otevřenou školku. Vždy chceme co nejvíce vyjít vstříc potřebám žáků a rodičů. Bylo to ale v počátku nákazy, nikdo moc nevěděl, co bude, báli jsme se. První den přišlo do školky šest dětí, dvě hned onemocněly, další den přišly čtyři a den nato jsme to zavřeli. Tlak ze strany rodičů na otevření školky nebyl, všichni to pochopili.

Výuka se přesunula na internet, s čímž měli potíže i někteří vysokoškolští profesoři. Učitelé ze Zhoře to zvládali?

Víte, základ naší práce je v přímé komunikaci, v každodenním kontaktu. To je to, k čemu jsme studovali a taky to, co nás nejvíc baví. Budu mluvit za sebe, ale běžná práce s dětmi mi velmi chyběla. Neustále jsem měl pocit, že bych dětem potřeboval předat něco víc, něco vysvětlit, povzbudit je. Situace byla naprosto nová pro všechny a náš pedagogický sbor je padesát plus v průměru, čímž ale nechci snižovat úroveň zejména kolegyň. Na začátku jsme se s tím strašně prali, nevěděli jsme, jakým způsobem do toho vniknout. Na první poradě jsme se domluvili na nějakém společném postupu, který se ale později trochu měnil – každý učitel si našel k žákům svoji cestu. Někteří jsme se naučili natáčet a posílat videa na YouTube, začali jsme pracovat s různými aplikacemi. Učitelky na druhém stupni učily přes skype, používali jsme messenger, Microsoft Teams. Kolega, který učí IT, vymyslel na stránkách, které spravuje, platformu Učíme se doma, kam směřovala velká většina informací. Někteří rodiče chtěli, abychom děti z zapojovali častěji, některým to vyhovovalo.

Měli jste i nějaké unikátní řešení?

Vytvořili jsme si komunikační kanál přes box, který máme tady před školou. Napadlo mě dát před vchod krabici, do které by mohli žáci dávat sešity s úkoly. Já to opravil, vydezinfikoval a v tašce to tam dal zpátky. Oni si to v rukavicích vyzvedli a zase to pak odevzdali. Nakonec jsme se s tím poprali, ale trvalo nám možná tři týdny, než jsme se do toho dostali.

Jak jste během nouzového stavu vnímal příkazy a nařízení ze strany ministerstva, které se často měnily ze dne na den?

Na začátku z toho byl člověk vystrašený. Měl jsem strach a denně jsem měl zapnutou televizi, zapisoval jsem si vše, co se týkalo školy, abych něco neudělal špatně. Dva měsíce jsem byl nervózní, jestli to děláme dobře, jestli to stačí, jak kolegové komunikují s žáky a rodiči. Teď ke konci se mi zdají nějaká opatření už zbytečná. Rozumím tomu, že to někdo musí rozhodnout a nese zodpovědnost, ale děti jsou spolu ve třídě bez roušky, pak jdou na chodbu, kde si roušku nasadí a potom vyjdou ven, kde si jí zase sundají. Nad tím by se mohl někdo zamyslet. Sledoval jsem i vystoupení ministra, nemluvil v podstatě o ničem a ráno jsem se dozvěděl, že v deset večer vydal nějaké zásadní prohlášení. Zdá se mi to v tuto chvíli nekoncepční, hlavně když už ta hlavní vlna epidemie pominula.

Rozuměli rodiče všem nařízením a opatřením? Nebo se na vás obraceli s dotazy?

V tomto jsme žádné problémy nezaznamenali. Vždy, když jsem se něco dozvěděl, vylepil jsem to na školu, dal jsem to na stránky a na školní vývěsky v obci. Jednou týdně jsem zpracovával informace z ministerstva do jedné A4 a to jsem posílal rodičům. Pátrali třeba po tom ošetřovném, tak jsem jim tam dal odkazy, kam se mají podívat.

Richard Března
- bydlí ve Zhoři
- je mu 50 let
- je ženatý, má dvě dcery
- ve škole ve Zhoři je již 28 let, z toho ve funkci ředitele 15 let
- mezi jeho záliby patří sport (volejbal, florbal, tenis) a četba
- sám měl ve škole nejradši tělocvik
- podílí se na organizaci různých akcí pro děti i dospělé ve Zhoři

Je to přes týden, co žáci začali opět chodit do školy. Jsou tu nyní všechny děti?

Nechali jsme chodit do školy děti na prvním stupni, kterých máme pětapadesát. Z nich chodí padesát jedna, ti čtyři mají jeden z rizikových faktorů – tatínek jedné dívky se léčí s ledvinami, druhé dítě často spává u prarodičů, maminka jiné holky se vrátila z nemocnice… Všichni, kdo mohli, tak nastoupili.

Děti se tedy nebojí. Zaznamenal jste mezi učiteli někoho, kdo se bál vrátit se mezi žáky?

Myslím, že ani ne. Třeba to je jen můj pocit, ale myslím, že jsme všichni chtěli otevřít co nejdřív. Těšili jsme se a já si to teď vysloveně užívám. Máme tady jednu kolegyni v důchodovém věku, která ještě má doma maminku. Bavil jsem se s ní, jestli si troufá nastoupit a ona sama si to vymínila. Kdyby měla pochybnost, byl jsem připraven povolat někoho z učitelů druhého stupně.

Jaká zvláštní opatření bylo nutné ve škole realizovat před návratem dětí?

Vyšel manuál, které měl asi jedenáct stran a poslední strana bylo čestné prohlášení. Tím začnu – děti přišly a musely mít vyplněné, že jsou zdravé. Museli jsme nakoupit dezinfekci, možná jsme to trochu přecenili. Máme toho spoustu. Přidáváme ji do všeho, co se týká úklidu. Máme rozprašovače před vstupem do školy, před jídelnou i na záchodech. A děti se to celkem dobře naučily, jdou a ví, co dělat. Pak jsou vidět roušky. To je pro mě to nejzvláštnější opatření – děti přijdou od autobusu bez roušek a tady si je nasadí. Potkávají se v šatně, tak jsme alespoň místní poprosili, aby chodili až těsně před vyučováním. Nařízení bylo, že by v každé třídě měl pořád učit jeden učitel. Třeba já učím matematiku v několika ročnících, a to bych nemohl, byl bych až do konce roku v jedné třídě. Nebylo to ale tak striktní nařízení, tak jsme udělali takový rozvrh, že každý den je ve třídě jeden člověk, ale po dnech se střídají. Děti jsou ve třídách bez roušek, ale když jdou k sobě, tak si je musí vzít. A koukám na to, jak to ty děti zvládají. Museli jsme ale připravit třídy, třeba druháky učíme v sedmičce, kde jsme upravili lavice, aby mezi dětmi byl metr a půl. Myslím, že pokud by nám povolili učit i na 2. stupni, v podmínkách naší malé školy bychom to zvládli. První stupeň končí ve dvanáct, tak v ten čas by mohly nastoupit starší děti a aspoň tři hodiny mít. Škoda, že podobné rozhodnutí nenechalo ministerstvo na ředitelích jednotlivých škol. Teď mohou chodit do školy i skupiny dětí druhého stupně, ale je tam vymezené proč – přinést nebo odnést učebnice, odnést si věci, sociální aktivity a podobně.

Jak je to v jídelně?

Na obědy chodíme jinak, po jednotlivých třídách, které se nesmí potkat a mezi nimi kuchařka dezinfikuje stoly. Dříve děti šly, vzaly si talíř a příbor. Teď přijdou jak v restauraci, sednou si a já si umyji ruce, vezmu si rukavice a každému dám příbor, nádobí, pak jim naliji polévku, odnesu talíř a pak už mohou k okénku. Ale nesmí si přidávat. Prezentace jen o tom, jak máme řešit jídelnu, měla pětasedmdesát stránek. Obědváme přes hodinu, ale není to nic složitého, dá se to celkem jednoduše zvládnout. Ale je otázka, jestli je to dnes, když jsou otevřené hospody, ještě nutné.

Jak funguje školní družina?

Když se děti od první do čtvrté třídy doučí, normálně se seběhnou v družině. To nyní nemohou, tak jsme to vymysleli tak, že čtvrťáci jsou schopní v deseti letech dojít domů a být tam sami. Prvňáci s třeťáky, kterých je málo a učí se spolu, mají i společnou družinu a druháci mají družinu jinde. V jedné třídě jsou tři a v té druhé jsou občas dvě děti, paní učitelka na ně dozírá, aby nebyli spolu. A pak se seberou a jdou spolu ven. Máme radost z toho, jak to rodiče pochopili a vychází nám vstříc. Kdyby někdo z rodičů starších dětí na družině trval, bylo by to dost problematické.

Tělocvik není, jak je to s ostatními předměty? Učí se vše?

Já to vidím u sebe, učím matematiku a děti nevydrží počítat čtyři hodiny. Máme třeba dvě hodiny, pak jdeme ven na procházku nebo si hodinu malují a pak to dojedou. Snažíme se předměty střídat. Ale třeba učitelka na angličtinu jezdí jedou za čtrnáct dní. Je to trochu improvizace a funguje to. A hlavně ty děti jsou nadšené, těšily se do školy. Potkávám ve Zhoři šesťáky, sedmáky a říkají, že by taky šli. Pochopili, že být dva měsíce doma je přeci jen otrava. Učit se stejně museli, rodiče suplovali naší práci.

Jak jsou na tom děti oproti plánu – naučily se doma vše, co měly?

To si nemyslím, určitě ne. Strašně záleželo na rodičích. Byli takoví, kteří nastavili dětem režim, jak jsme doporučovali. Bylo jasné, že děti pět hodin denně nepojedou, ale aby alespoň něco dělaly. Některé to zvládly fantasticky, ale pak jsou takové, které nebyly tak samostatné. Například v první třídě je někdo schopný sednout si a půl hodiny něco dělat. I když je to extrém, někdo se nedokáže prozatím soustředit víc než deset minut, když za ním nikdo nestojí. Můžu opět mluvit za sebe, já posílal úkoly každý týden a až na drobné výjimky, že někdo byl na dovolené nebo jeden z padesáti zapomněl, to běželo bezvadně. Byl jsem dost spokojený. Většina rodičů pochopila, že nemohou nechat děti dva měsíce dělat si, co chtějí. Rád bych jim takto poděkoval za úsilí, s nímž k celé situaci přistoupili.

Některé školy umožnily deváťákům chodit do školy kvůli přijímačkám. Jak je to ve Zhoři?

Kolegyně matematikářka i češtinářka mě bombardovaly hned od začátku, že jakmile to bude možné, chtějí, aby děti přišly do školy. I když se s nimi deváťáci učili na dálku minimálně jednou za dva dny, jakmile to šlo, chodili dvakrát týdně a nyní chodí denně, jsou tu od rána. Přeci jen přijímačky jsou už v pondělí a je jen jeden termín. Všechny děti, kromě jedné dívky, která už je přijatá, sem chodí.

Děti na druhém stupni budou v podstatě pět měsíců doma. Ovlivní to nějak další ročník, budou na začátku dohánět ztrátu?

Určitě budou. Na prvním stupni je to takové, že prvňáci budou bez problémů, druháci taky a čím jsou starší, tím je toho učení více. Na druhém stupni budeme muset minimálně první dva měsíce dávat větší prostor výuce toho, co se nestihlo. Pokud děti fungovaly, doma se opakovaly starší věci. K tomu bylo občas potřeba něco vysvětlit. Nejhorší to bude asi pro letošní osmáky. Dělají přijímačky a jde s nimi vysvědčení.

Máte instrukce, jak známkovat?

Ano, dostali jsme informace, jakým způsobem máme dát známky na konci. Jde o souhrn několika faktorů – ze známek, co jsme jim stihli dát, přihlédnout k pololetní známce i k práci, kterou žáci dělali doma. A na konci je, že by nebylo vhodné, aby ta známka byla horší než ta, co byla v pololetí. (smích) Na druhém stupni asi téměř opíšeme pololetní vysvědčení, jen pokud doma pracovali velmi dobře, tak může dojít k vylepšení.

Nebyla možnost dát dětem na druhém stupni pololetní test?

I když nám nedoporučovali, aby se domácí výuka známkovala, myslím, že kolegové občas nějaké známky rozdali. My jsme sbírali smajlíky, které jsme teď proměnili ve známky. Písemky už psát nebudeme, stejně bychom na to nakonec nemohli moc brát zřetel, psalo by se to doma.

Koronavirus přišel uprostřed výrazné modernizace školy. Ovlivnil nebo ovlivní nějak čtyřmilionovou finanční injekci, která měla školu proměnit?

Nevím. Nevím a doufám, že ne. Bavili jsme se o tom na obci, protože tady nyní probíhá výrazná investice v řádu desítek milionů, kdy se buduje nová kanalizace a tam došlo k nějakým potížím s platbami. Obec má úvěr a tohle jí působí problémy. My máme dva projekty, každý za dva miliony – jeden podala škola, druhý obec a my dokončujeme ten školní. Nyní běží čtvrtá etapa, nakupujeme mikroskopy, máme 3D tiskárnu. Rozjeli jsme už i tu největší akci, v první etapě druhého projektu budeme rekonstruovat starou uhelnu. Běží výběrové řízení, příští týden budeme otevírat obálky a začneme. Nevím, jak bychom to řešili, kdybychom ty peníze nedostali.

Dotace jsou obvykle vázány také na termín dokončení. Došlo v tomto směru k posunutí, nebo vše i přes dvouměsíční pauzu stíháte?

Kuchyňku a stavební práce jsme stihli udělat a během pandemie jsme jen nakupovali. Občas se dodávka zpozdila, ale měli jsme tam čas, hlídali jsme to. Zatím vše běží v časovém horizontu, jak jsme byli domluveni.