Ocenění si oba gentlemani převzali v úterý na půdě krajského policejního ředitelství v Jihlavě. I s rodinou jim přišel poděkovat a předat věcný dar sám zachráněný Luboš Janovský z Třeště.

„Svým zachráncům bych chtěl poděkovat za celou mou rodinu. Jsem rád, že jsem naživu. Kdyby tam tehdy nebyli tihle profíci, tak už by bylo vyřízeno. Je pravda, že jsem si hodně vytrpěl, ale dneska si troufám říci, že už jsem vyhrál. Je stále těžké si na to jen vzpomenout,“ hledal slova vděčnosti čtyřiadvacetiletý kuchař Luboš Janovský během úterního setkání.

Srážka mu amputovala nohu

Vážná nehoda se stala 10. června před osmnáctou hodinou v ulici Dr. Richtra v Třešti. Janovský tehdy na motorce předjížděl autobus a do cesty mu nečekaně vjelo osobní auto. Přestože Janovský jel povolenou rychlostí, střetu už nedokázal nijak zabránit. Nutno podotknout, že autobus předjížděl v ne příliš přehledném místě. Střet Janovskému amputoval levou nohu.

„Jsem sice lékař, ale s podobně vážným zraněním jsem se na silnici ještě nesetkal. Bylo to o to horší, protože jsme měli jednu lékárničku a holé ruce,“ vzpomínal Kaňkovský.

Jeho kolegyně Radka Špringerová od začátku věděla, že nejdůležitější je zastavit masivní krvácení.

„Nějakou paní jsem požádala o ručníky a ona je ochotně přinesla. Tím jsme krvácení zastavili,“ popsala. Na ránu až do příjezdu záchranářů tlačil Vít Kaňkovský. „Musel jsem použít sílu a do rány vtlačit pěst,“ popsal lékař.

Podle něj trvalo ošetřování a záchrana zraněného až do odletu vrtulníku zhruba třicet až čtyřicet minut. Lékař se svěřil, že když zraněného nakládali do vrtulníku, nevěřil, že to přežije.

„Nejvíc ze všeho si vzpomínám tu hroznou bolest. Vůbec jsem netušil, že vlastně nemám nohu. Vzpomínám, že jsem to vnímal tak, že ji mám jakoby ve vzduchu. Cítil jsem, že hodně krvácím, ale že je to tak vážné, to jsem nevěděl,“ vzpomínal Luboš Janovský.

Se záchranou zraněného tehdy pomáhali další dva lidé (manželé) z Pardubic. Ti dostanou totéž ocenění ve středu 15. listopadu. Ocenění Gentleman silnic uděluje Česká pojišťovna od roku 2004. Od té doby už vyznamenala více než 130 hrdinů a zachránců, kteří neváhali v kritické chvíli pomoci jiným lidem.

Vít Kaňkovský i Radka Špringerová se zpočátku zdráhali toto ocenění vůbec přijmout. „Jsme profesionálové a je to naše povinnost. Takové ocenění by měli dostávat především amatérští poskytovatelé první pomoci,“ míní Kaňkovský.

Z jeho pohledu šlo o velký lidský příběh, když si zpětně uvědomil, jak se všichni snažili pomoci. „Jen díky lidské sounáležitosti, která zafungovala ve správný čas, je nyní Luboš naživu,“ dodal Vít Kaňkovský.

Jenže podle názorů mluvčí pojišťovny Ivany Buriánkové i policejního náměstka Pavla Peňáze není vždy automatické, že lidé u nehod dokážou takto pomáhat. „Někteří jsou schopni udělat si fotku a jet dál, aniž by pomohli. Proto je důležité ocenit ty, kteří neváhají a pomohou,“ uvedla Buriánková.

Boj s psychikou

Luboš Janovský strávil po nehodě měsíc v brněnské nemocnici. Netají se tím, že to byl velký boj nejen se zdravím, ale i s psychikou.

„Chtěl jsem být co nejdřív doma s rodinou. Jsem takový, že se nikdy nevzdávám, a to mi, myslím, dost pomohlo.
Ještě budu muset podstoupit jednu operaci, pak si pojedu do Uherského Hradiště pro novou protetickou nohu. Pak budu muset jenom cvičit a cvičit,“ plánuje Luboš s úsměvem.

Nyní je odkázán na invalidní vozík. Od novinářů dostal otázku, zda by se chtěl ještě někdy vrátit do sedla motorky.

„Nevím. Myslím, že by to asi nebylo ani technicky možné. Navíc by to bylo hodně psychicky náročné. Vím ale určitě, že bych se chtěl vrátit ke své profesi kuchaře, protože mi to moc chybí,“ svěřil se Luboš a ještě se vrátil k nehodě samotné.

„Nikdy jsem nejezdil nijak rychle. Tehdy jsem neměl ani důvod předjíždět, protože jsem jel na nedalekou čerpací stanici. Když o tom tak přemýšlím, tak to bylo blbé rozhodnutí v blbou chvíli.“