Šikana, agresivita, nerespektování autorit nebo záškoláctví. S tím se setkávají pracovníci jihlavského dětského domova se školou u dětí, které se jim dostávají k rukám.

„V minulosti neměly hranice, které by respektovaly. Jsou to děti, co byly schopné na základní škole vynadat učitelům nebo nechodit do škol,“ uvádí ředitel domova Radek Vovsík.

Celá řada žáků má za sebou také trestní minulost. „Některé jen drobnou majetkovou, máme tady ale i děti, co se dopouštěly loupežných přepadení,“ popisuje.

Mnoho místních dětí má zkušenosti s návykovými látkami. „Naprostá většina z nich už kouřila, někteří i marihuanu. Někteří experimentovali i s dalšími drogami, jako je pervitin,“ doplňuje ředitel.

„Dítě závislé na tvrdých drogách ale není práce pro nás, touha po droze je tak silná, že by uteklo,“ upozorňuje Vovsík.

Problémy řeší neustále

Děti jsou v domově rozděleny do pěti rodinných skupin. Každá z nich má šest až osm členů a o každou pečuje pětice vychovatelů, tři ve dne a dva v noci. Domov je schopný pojmout až sedmatřicet dětí.

Domov má spádovou oblast nejen pro Vysočinu, ale také pro jižní Moravu, část Olomouckého a Zlínského kraje.

Problémové děti se totiž do místa svého bydliště většinou záměrně nedávají. „To aby se podařilo zpřetrhat vazby na kriminogenní nebo patologické prostředí, ve kterém se pohybovaly,“ vysvětluje ředitel.

Po nástupu dětí do domova problémy neustanou. Resocializační proces netrvá měsíce, ale roky. Vychovatelé tak dennodenně řeší impulzivitu, užívání návykových látek nebo šikanu.

„Šikanózní jednání se tady objevuje pořád, vždy mezi dětmi nastane nějaká stratifikace. V praxi to funguje tak, že když jednoho agresora odsunete, nastoupí na jeho místo jiný, nejčastěji paradoxně ten, co byl předtím obětí. Je to takový věčný boj,“ popisuje Vovsík.

Nejsmutnější příběhy: děti z pěstounských rodin

„Jsou děti, které mají mizernou rodinu. Ale když se k nám dostanou, tak mají pořád komu telefonovat, mají za kým jet na víkend, mají si s kým napsat dopis a podobně. K nám se ale dostávají i děti z pěstounské péče, kde výchova selhala. To jsou ty nejsmutnější příběhy,“ říká Radek Vovsík.

Děti totiž pěstouny považovaly za svou rodinu. Pokud jejich výchovu pěstouni nezvládají, odříznou děti od sebe a snaží se od nich oprostit. Když své biologické rodiče děti neznají a pěstouni s nimi nechtějí mít už nic společného, zůstávají potom úplně samy.

„Takové teď máme čtyři. Další dvě domů jet nechtějí,“ uvádí ředitel. Na Vánoce tak v domově zůstalo šest dětí.

Dvě třetiny učitelů jsou muži

Protože za náročnou práci ve škole, kam se běžní žáci nedostanou, mají učitelé příplatek za ztíženou práci, daří se zaměstnávat také muže. „Jsou to asi dvě třetiny našich pedagogů, to odpovídá i poměru dětí,“ potvrzuje Vovsík.

Když dítě ukončí povinnou školní docházku, je několik způsobů řešení jeho budoucnosti. „Pokud se zlepšilo a je schopné chodit do školy v hlavním vzdělávacím proudu a zároveň jsou vztahy s rodinou v pořádku, zruší se mu ústavní výchova,“ popisuje ředitel domova první variantu.

Jestli rodina nefunguje tak, jak by měla, zůstává žák nadále v domově a je přihlášen na střední školu v okolí. Děti, které by běžnou školu nezvládaly, přemístí soud do výchovného ústavu.

Zůstala jen účetní

Dětský domov vede Radek Vovsík už od roku 1999. Po jeho nástupu nastaly razantní změny. „Nemělo to tady dobrou pověst. Během čtyř let se mi podařilo vyměnit celý tým,“ popisuje Vovsík. „Dodnes tady zůstala jen paní účetní,“ směje se.

Že se změnilo mnohé, potvrzují i bývalí žáci. „Výchovňák byl jen pro děti, se kterými si nikdo ve školách nevěděl rady. Byli jsme tady všichni spolu zavření a fasovali jsme stejné teplákovky, civil jsme mohli nosit jen, když jsme šli ven,“ vzpomíná dnes už čtyřiatřicetiletý Bob, který v dětském domově pobýval před více než dvaceti lety.

Dvaadvacetiletý Petr, který domov opustil před čtyřmi lety, nyní žije v Brně a dokázal se postavit na vlastní nohy, si s ostatními nerozuměl. „V rodinné skupině nás bylo pět. S ostatními jsem tady moc nevycházel, bylo to pro mě hodně těžké,“ říká. Nejvíce oceňuje velký výběr mimoškolních aktivit.

„Chodil jsem na hudební výchovu, keramiku, fotbal, florbal nebo na žonglérský kroužek,“ vyjmenoval Petr. „Já jsem chodil hrát divadlo. Až dnes vnímám, co všechno mě to naučilo. Procestovali jsme celou republiku,“ doplnil ho Bob.

Škola ho nezajímala, teď by ji chtěl dokončit

Bob, který dnes také žije v Brně, o sobě říká, že byl pořádný průšvihář. „Školu jsem úplně hodil bokem. Když jsem v sedmnácti skončil ve vězení, myslel jsem si, že školu nebudu nikdy potřebovat. Dnes už vím, jaká chyba to byla. Snažím se sám vzdělávat,“ svěřuje se.

Až se dostane z problémů, které stále řeší, chtěl by složit maturitní zkoušku. A pokud se vše podaří, také by rád vystudoval na vysoké škole. „Jednoho dne bych chtěl působit právě jako vychovatel v podobném ústavu,“ uzavírá Bob se svým snem.