Už jako capart věděl, jak vypadá lokomotiva zevnitř. Tatínek výpravčí jej totiž vysazoval do kabiny strojvůdce. Dobře si vzpomíná na zvuky parního stroje i na to, jak mu voněl kouř z uhlí a horké výpary oleje. Odmala věděl, že bude řídit lokomotivu a vozit lidi. Od čtrnácti let jezdí jako tramp do přírody, projel kus světa a získal spoustu kamarádů. Je členem trampské osady Hvězda Severu. Svého času vyprovodil s kolegy z dráhy na poslední jízdu poslední parní lokomotivu v Jihlavě. Řídil snad všechny typy současných lokomotiv. Dnes jezdí Zdeněk Daněk z Jihlavy třeba s rychlíkovou lokomotivou řady 750 plnou elektroniky, které lidé na dráze neřeknou jinak než Brejlovec.

Zeptám se rovnou, co dělá strojvůdce, když vidí před sebou na kolejích na přejezdu auto?

V kabině se všechno dělá rukama. Zatáhnu rychlobrzdu, pozadu skočím do strojovny a lehám si na zem. Plechy v kabině by mi mohly uříznout hlavu. Pak to bouchne a je ticho. Prohmatám si ruce, nohy, jestli jsem celý, a jdu se podívat ven. To víte, než se vlak zastaví z devadesátky, ujede několik set metrů.

Nejhorší je srážka s člověkem…

Když někoho mašina nabere, je to vždycky špatné. Říkáte si, zda se dalo ještě něco udělat, a dojdete k tomu, že nedalo. Stačí si vybavit televizní zprávy nebo statistiku o smrti na železnici. Hodně strojvůdců má tuhle smutnou zkušenost, ale každý vám potvrdí, že se s tím z kabiny lokomotivy nic nedá dělat.

Kolikrát jste se srazil s autem?

Stalo se mi to dvakrát a oba řidiči přežili. V Třebíči jsem „sestřelil" auto s počítači a televizory. Roztočilo se jako čamrda a napasovalo se těsně mezi dva sloupy. Zabrzdil jsem za 150 metrů a pak si mě vzali do parády policisté na sepsání protokolu. Řidič byl mladíček, měl jen podlitiny, boule a v šoku nemohl mluvit. V Lískovci mi na přejezd vjela na červenou avie. Byla na odpis, mašina ji nabrala a zlomila vejpůl. Zelinář vylítl z kabiny a kupodivu byl hned na nohou. Já jsem si pro sebe tipoval, že dopadl špatně, ale měl štěstí tak jedna ku milionu.

Dá se spočítat, jakou šanci má strojvůdce, že se srazí s autem?

Záleží na tom, jak dlouho jezdí. Mám strojvůdcovské zkoušky od roku 1979. Kdo jezdí dvacet třicet let, má obyčejně na kontě jednu dvě srážky, někdo víc.

Má pro vás vaše profese přes všechny problémy svoje kouzlo?

Když mašina dobře jede, dobře chladí a všechno pracuje, jak má, je to radost a snad i štěstí. Člověk jede krajinou, hlídá trať, budíky, tlaky olejů a je mu dobře. Když ještě přeje počasí, jede se krásně. Pak si říkám cestou domů, že to byla dobrá šichta, a jsem spokojený. Jenže jsou dny, kdy to nestojí za nic, všechno se bortí pod rukama a člověk jen aby spravoval.

Setkáváte se na trati s něčím, co vám dělá radost?

Když jedu s lokomotivou řady 750 neboli s rekonstruovaným Brejlovcem, který má místo škodováckého motoru motor Caterpillar. Mašina je perfektní, jako strojvůdce to dovedu ocenit. Rapotický kopec má z obou stran stoupání 25 promile a mašina ho skvěle zvládá. My mašinfírové říkáme, že Brejlovec si s tím vlakem jenom hraje.

Proč si železničáři pojmenovali typy lokomotiv zvláštními jmény, třeba Žabotlama?

Třeba mašině řady 487 se říkalo Bardotka, protože měla vpředu na kapotáži vytvarovaná jakoby prsa a každý věděl, jak tehdy vypadala herečka Bardotová. Nebo Hurvínek, tak se říká malé tatrovácké mašině, co nezastavovala ve filmu Slunce, seno a jahody. Další mašiny se podle podoby skel či něčeho jiného jmenovaly a jmenují Brejlovec, Rosnička, Lachtan, Skokan… Ale třeba těžkým lokomotivám jedné řady jsme říkali Sergej.

Jak to bylo s parními lokomotivami?

Ty měly samozřejmě taky svoje jména, třeba výjimečná rychlíková Šlechtična. Ale já na páře už skoro vůbec nejezdil. Udělal jsem jenom pár jízd jako pomocník strojvůdce a jinak nic. Poslední lokomotiva v Jihlavě byla typ 556 0 145 a té jsme říkali Černý Lotus. Opravoval jsem tehdy jako drážní dorostenec v dílnách lokomotivy a procházel všechny provozy. Už tehdy jsem byl jako kandidát na strojvůdce, a když jsem začal jezdit, pára končila. Naštěstí mám jednu velkou vzácnost, fotku úplně poslední parní mašiny, co v Jihlavě jezdila.

Je to pravda, že jste chtěl odmalička jezdit s lokomotivou?

Vyrůstal jsem v domě, kde bydleli samí železničáři, a můj sen bylo jezdit s mašinou. Tatínek byl výpravčí a brával mě jako caparta na lokomotivy. Chlapi byli černí, zpocení, mašina syčela, odfukovala, houkala, to byly obrovské zážitky pro dětskou dušičku. Nebo jsem rád stával u tratě v krátkých kalhotách, díval se a křičel na mašiny, aby jely, a chlapi z lokomotivy mi mávali. To v člověku zůstane.

Na co nezapomenete z učňovských let, kdy jste se také točil kolem lokomotiv?

Učil jsem se na internátu ve Valticích mechanikem motorových vozů. Jednou nás vybrali vychovatelé, že spíme a necvičíme rozcvičku. Bylo zle a poslali nás za trest odkopat hromadu hlíny u transformátoru. Odkryli jsme kabel jako noha a jeden spolužák si řekl, co se stane, když do něj kopne krompáčem. Stalo se, krompáč shořel za obrovského jiskření. Byli jsme z toho vyděšení, proud nešel do celého učiliště a kuchařky nám nemohly uvařit.

Vybaví se vám i nějaká minihistorka s pointou z vojny?

V roce 1978 jsem sloužil v Bohumíně u železničního vojska, všichni kluci od dráhy chodili na vojnu na pět měsíců. Běhali jsme v plné polní v tamním parku a kamarád při tom sehrál skvělý výstup, jako že se udusil v masce. Ležel tam bez hnutí na zemi. Kolemjdoucí civilové našeho desátníka seřvali, že týrá vojáčky, a ten ho nechal odnést do kasáren. Velitel pak zakázal běhání v parku a my jsme se spokojeně pochechtávali.

Myslíte si, že vám vojna prospěla?

Určitě. Vzpomíná se jen na dobré zážitky, na škaredé člověk zapomene. Jinak bylo pro mě velice dobré, že jsem poznal spoustu lidských charakterů a typů, ryzí kamarády i lidi šplhouny, lháře a žalobníčky. Kdybych měl tu moc, zavedu okamžitě povinnou vojenskou službu, jako bývala. Prospěla by klukům, kteří sedí mámám pod sukněmi a pak vezmou barvy a jdou sprejovat domy, památky i železniční vagony. Takovým bych nejraději napráskal.

Od čtrnácti let jste jezdil jako tramp do přírody. Co vás na tom uchvátilo?

Tramping je způsob života. Na trampu se poznávají dobří lidé a takové kamarádství nekončí. Tramp se umí rozdělit s kamarádem o poslední chleba a poslední korunu, to je normální a funguje to stále. Dobrý mladý tramp zůstane dobrým trampem po celý život a vědí to o něm i lidi kolem.

Jak se na Jihlavsku trampovalo za vašich mladých let?

Trampové zakládali svoje osady, a vytvářel se tak okruh lidí, kteří se znali a znají. Jako jihlavští trampové jsme se znali všichni a často jsme společně jezdili ven. Hlavně jsme vyráželi na Batelovsko, pod Javořici, na Českou Kanadu, která leží od Jindřichova Hradce jižně až k rakouským hranicím. Byl jsem dlouholetým členem Trampské společnosti HBC, která v Jihlavě stále funguje a kterou jsem zakládal. Pak jsem přestoupil k osadě Hvězda Severu, kam jako stálý osadník patřím dodnes.

Vaším největším koníčkem je prý chalupa. Jak jste k ní přišel?

Před dvaceti lety jsem začal přestavovat sto let starou rozpadlou stodolu na chalupu pro sebe a svoje nejbližší a celé jsem to zvládl sám vlastníma rukama. Rval jsem se se stavbou tři pětiletky, ale dokázal jsem to.

STANISLAV JELÍNEK