Co na jeho odchod říkáte?

Jsou lidé, u kterých si jejich odchod zkrátka nedokážete vůbec představit. Karel patřil mezi ně. Byl jistotou doby našich babiček, rodičů i doby naší. Když to řeknu trochu nadneseně, byl jedinou skutečnou jistotou, součástí života nás všech. A to jste ani nemuseli patřit k jeho skalním fanouškům. Naposledy jsme spolu mluvili začátkem července, kdy mi Karel s Ivankou volali, aby mi poděkovali za mé vystoupení a gratulaci na Karlových narozeninách v Divadle Na Jezerce. Zastihli mě akorát v Londýně, kde jsem den před tím navštívil koncert Barbry Streisand. To když jsem Karlovi řekl, okamžitě se v něm probudilo jeho pověstné klukovské nadšení a hned se začal vyptávat na ty nejmenší detaily. Jak to Barbře v téměř osmdesáti zpívá, jakou měla za zády kapelu, jak reagovalo publikum, jestli měla nějaké hosty. Na všechno jsem mu s radostí odpověděl a moc mě těšilo, že mu to zvedlo náladu. Jak už jsem říkal, muziku miloval a zasvětil jí celý svůj život. Zajímal se o vše, co se kolem děje. Chtěl mít prostě přehled. Jedině tak se totiž můžete stát opravdovým umělcem.

Jak budete na pana Gotta vzpomínat?

Vždy s obrovskou úctou, pokorou a láskou. Byl to člověk, který miloval lidi, miloval hudbu, byl vstřícný a laskavý ke každému, kdo se byť jen na pár okamžiků objevil v jeho přítomnosti. Když s vámi mluvil, měli jste pocit, že nikdo jiný pro něj na světě teď momentálně neexistuje. Věnoval se pouze vám. Uměl skvěle vyprávět, ale i pozorně naslouchat. Elegán, gentleman, nesmírně charismatický muž, obrovský profesionál. Vždy byl dokonale připraven. O všem důkladně přemýšlel. Nedělal ukvapená rozhodnutí. Byl to umělec, od kterého bychom se měli všichni učit. Bez ohledu na žánr, kterému jsme zasvětili svůj umělecký život.

Byli jste nyní v kontaktu, teď v poslední době?

Ano, byli. V uplynulých měsících sice už jen telefonicky, ale poslední tři, čtyři roky byly vlastně velmi intenzivní. Potkávali jsme se často pracovně i v soukromí, a jestli jsem za něco opravdu vděčný, tak je to Karlovo vzácné přátelství. Jednou se o tom možná rozepíšu detailněji, ale už teď vám mohu říct, že mi Karel Gott skutečně, byť nepřímo, moc pomohl v mojí kariéře. Sblížila nás hudba, láska a obdiv ke stejným zpěvákům a kapelám, smysl pro humor. Nejvíc pro mě bylo, když mi Karel po letech začal říkat křestním jménem a po nějaké době i tykat. K oboustrannému potykání sice nedošlo, což jsem vlastně rád, ale tím, že mi tykal mi dal jasně najevo, že patřím k jeho blízkým lidem. Měl jsem ho moc rád a vždy jsem cítil, že to je vzájemné.

Jak se přihodilo, že jste se tak sblížili?

V průběhu let jsme se pak tu a tam potkali na nějakém galakoncertu, kde jsme oba vystupovali, ale nejintenzivnější kontakt nastal, když jsme se začali potkávat v Českém rozhlase. Prakticky ve stejném období jsme odstartovali vysílání vlastních hudebních pořadů. On Zpátky si dám tenhle film a já s Dashou Klub Evergreen. Ten mimochodem běží dodnes. Každou sobotu na Dvojce. Už osm let! Ale zpět ke Karlovi. Kdykoli jsme se střídali v nahrávacím studiu, vždycky jsme se neskutečně zakecali. (úsměv) Vzájemně jsme si sdělovali novinky z hudebního světa, kdo co kde slyšel zajímavého, a já vždy s obdivem hltal všechna jeho vyprávění o Las Vegas, Sinatrovi, Armstrongovi, Ellingtonovi… Málo platné, žít v Gottově době a mít k němu blízko byl obrovský dar. Obzvlášť pro mladého zpěváka.

Můžete popsat například vaše vystoupení?

No vidíte, málem jsem se ani nedostal ke společnému vystupování. Zatímco třeba moje rozhlasová kolegyně Dasha s Karlem Gottem prožila profesně neuvěřitelných dvacet let a zpívala s ním snad tisíckrát, my jsme si duet zazpívali jen párkrát. Na druhou stranu si ale každé společné zpívání budu navždy pamatovat. Naposledy to bylo letos v lednu v pražské Malostranské besedě, kam si mě Karel pozval jako hosta svého komorního recitálu s kapelou Pavla Větrovce. Společnému duetu, byla to píseň Fly Me To The Moon, předcházela samozřejmě důkladná zkouška u klavíru u něj na Bertramce. Karel prostě nikdy nic neponechával náhodě. Zkrátka a dobře profesionál každým coulem. Od něj jsem nikdy neslyšel No, dobrý, ono to nějak dopadne! Ne! Vše muselo být dokonalé a předem jasné. ­Když jste totiž dobře připraveni, na scéně to pak vypadá jako samozřejmost. Jakoby nic

Jak jste se s ním poznal?

Poprvé jsem se s Karlem Gottem potkal v roce 2000 v Praze na Žofíně na Plese slavíků, kam mě pozval jako hosta svého big bandu Felix Slováček. Největším zážitkem pro mě tehdy bylo, že mě pan kapelník posadil ke stolu právě s Karlem a dalším velkým zpěvákem, hvězdou 40. až 60. let Richardem Adamem. S tím jsem se už nějaký ten pátek znal. Po mém vystoupení Richard vyzval Karla, aby mi jakožto začínajícímu zpěváčkovi dal nějakou radu do života. On se na mě podíval a pronesl: Všechno dobrý, jen by to chtělo něco udělat s tím oblečením! Tenkrát jsem z toho byl, přiznávám, trochu rozpačitý, ale po letech mi to Karel vysvětlil: Hele, to bylo to jediný, co chtělo ještě trochu vylepšit! (smích)

Co pro vás znamenal jako zpěvák?

Jako kluk jsem Karla nikdy neposlouchal. Maminka byla sice vždycky jeho velkou obdivovatelkou, ale pustit si jeho elpíčko mě nikdy nenapadlo. Vztah jsem si k němu začal nacházet až později. Jako student konzervatoře jsem obdivoval jeho dokonalou pěveckou techniku. Dodnes mě třeba nepřestává udivovat šíře jeho žánrového záběru. Nerad bych se opakoval, ale musím to zmínit znovu, Karel je pro mě vzor absolutní profesionality! A když se mě bude kdokoli ptát třeba i za třicet, čtyřicet let, co jsem se od něj naučil, řeknu jediné. Přístup a vztah k posluchačům, k lidem, kteří chodí na koncerty. Ti jsou pro nás totiž úplně nejdůležitější. Bez nich si můžeme zpívat tak maximálně ve sprše nebo u táboráku.

Máte s Karlem Gottem nějaký nezapomenutelný zážitek?

Všechny zážitky s Karlem Gottem jsou nezapomenutelné. To vám potvrdí asi každý, kdo ho kdy poznal osobně a měl možnost s ním spolupracovat.

Ale za všechny zmíním jeden. Před pár lety jsme byli s manželkou v Monte Carlu, kam jsme jeli podpořit našeho přítele, světového žongléra Maria Berouska, na cirkusový festival pořádaný monackou princeznou Stephanie. Jeden den jsme se vypravili na procházku městem, na břehu moře si dali ústřice, prošli kolem knížecího paláce, až jsme došli na kopec ke katedrále sv. Mikuláše. Byl leden, sice krásně slunečný, ale turistů pramálo. Vstoupili jsme tedy dovnitř, nikde nikdo, jen my a starý hlídač bloumající pravou chrámovou lodí. I když se mi to běžně nestává, začal mi v kapse velmi hlasitě zvonit mobil. V tu chvíli jsem viděl, jak se ke mě hlídač řítí velmi svižnou chůzí a výraz jeho tváře příliš přátelsky nevypadal. Když jsem ale vyndal telefon z kapsy, zjistil jsem, že mi volá „sám nejvyšší“! Karel Gott! Aniž bych cokoli říkal, displej telefonu jsem otočil k nepříjemnému hlídači, který když viděl velký nápis GOTT, sklopil hlavu a se zbožným výrazem ve tváři naznačil, že klidně mohu telefonovat uvnitř katedrály. (smích) Když jsem pak celou tuto scénu po návratu do Prahy Karlovi líčil, samozřejmě se smál a pak jen suše pronesl, „To víš, Honzo, nomen omen!“