ROZHOVOR: Díky své fence překonala těžké období. Teď pomáhá dalším psům

Pro spolky a útulky nabízíte terapie bez nároku na honorář, že?
Je to tak. Snažím se podporovat různé organizace zaměřené na péči nejen o psy. Jsem moc ráda, že nyní mohu nabídnout i něco jiného než občasný finanční příspěvek. (úsměv)

Zdroj: Archiv Denisy AlbaniovéPokora a respekt jsou jedním z hlavních pilířů při práci se zvířaty. Co dalšího by měl dotyčný zvládat?
Při práci se psy je také důležitá upřímnost. Jsou to velmi citlivá zvířata, která okamžitě poznají, s jakým úmyslem a naladěním k nim přistupujete. Snažím se tak být vždy naprosto klidná a uvolněná. Pokud bych byla vystresovaná a nervózní, nepůsobila bych dobře ani na majitele, natož na jeho psa. Takové zvíře by se jen těžko pod doteky uvolnilo a spolupracovalo. Také se snažím co nejvíce při terapii „zkrotit“ své myšlenky a udržet se v přítomném okamžiku. Soustředím se jen na zvíře, vnímám tkáně v jeho těle a snažím se udělat to nejlepší, co dokážu. Pokud se mi stane, že mi myšlenky odlétnou někam jinam, pes to rychle pozná. Například otevře oči, podívá se na mě nebo se zvedne a odejde.

Jaká se vám dostává zpětná vazba?
Vždy žádám majitele, aby mi tak týden po terapii dali vědět, jak se pes cítí. Zatímco u mladých zdravých psů v rámci preventivního ošetření nemusí dojít k výrazným viditelným změnám, u seniorů může být zlepšení jasně znatelné. Když mi majitelé napíšou nebo zavolají, že se psovi třeba jen nepatrně ulevilo, zlepšila se chůze nebo viditelně ožil, je to úžasné.

Můžete přiblížit, jak se u vás formovala láska ke zvířatům?
Zvířata jsem měla ráda od malička. Původně jsme doma žádné zvíře neměli, ale já si brzy vyprosila rybičku, králíka a nakonec i prvního pejska – boloňského psíka Betinku. Úžasné bezproblémové fence jsme po dvou letech pořídili ještě parťačku v podobě bišonka Angynky. Myslím ale, že jsem vždycky měla blízko ke všem zvířatům. Nejen k těm klasickým domácím mazlíčkům. Mám třeba hrozně ráda krávy. Podle mě to jsou úchvatná, krásná a chytrá zvířata.

Doma máte border kolii Aishu. Proč jste si pořídila zrovna toto plemeno?
Aisha je mou neodmyslitelnou součástí. Trávím s ní veškerý volný čas a vždy je pro mě na prvním místě. Je moje všechno a jsem jí i za hodně vděčná. Pamatuji si, jak jsem na gymplu poprvé narazila v atlase psů na plemeno border kolie, tehdy u nás ještě málo rozšířenou rasu. Úplně mi učarovala. Z kapesného jsem si koupila první knížku a řekla si, že až jednou budu velká, samostatná a budu vydělávat, pořídím si ji. A brzy jsem věděla, že se bude jmenovat Aisha. Tehdy jsme s rodiči bydleli v bytě s 2 bratry a 2 psy, takže jsem chápala, že pořídit si dalšího pejska nebylo reálné. A dnes jsem za to i ráda, potřebovala jsem dospět.

Trenér musí naučit děti užívat si pohyb, říká liberecký trenér Lukáš Honzík

Co se dělo dál?
Nakonec uběhlo asi 8 let a já se dostala do problémů s poruchou příjmu potravy. Kvůli anorexii jsem shodila přes 25 kilo a skončila na léčení. Rodina mě podporovala, jak jen mohla. A ač to muselo být pro mamku hodně těžké rozhodnutí, navrhla mi, že když se z toho „dostanu“, mohu si pořídit vysněnou borderku. To se podařilo, ale jen nakrátko. Jakmile jsem si dovezla štěně, opět jsem přestávala jíst, ještě více jsem běhala. Posledních asi 10 dní jsem už nejedla vůbec a váha mi spadla na 36,5 kila. Skončila jsem v nemocnici se sondou do žaludku. Stále jsem se v tom plácala, a přestože se mi všichni snažili pomoct, nikam to moc nevedlo. Zlom přišel až ve chvíli, kdy mi bratr, který se v té době staral o Aishinku, řekl, že tohle si ona nezaslouží a že ji někomu věnuje. Prý už měl i někoho vybraného. A tehdy se to ve mně zlomilo. Díky fence a samozřejmě nejen jí jsem tak začala jíst.

Jestli se nepletu, před dvěma lety došlo k další události, která ovlivnila vaše směřování, že?
Aishu srazilo auto a hrozila jí amputace přední končetiny. Okamžitě jsem věděla, že udělám vše proto, aby byla v pořádku. Měla jsem tehdy dva týdny do státnic, ale to všechno šlo stranou. Nejtěžší pro mě byla chvíle, kdy zůstala Aisha na pár dní na pražské klinice. Myslela jsem, že se zblázním, pořád jsem brečela. Po jejím návratu domů jsem se pustila do boje za záchranu tlapy. Desetkrát denně jsme cvičili. Vypůjčila jsem si zařízení na magnetoterapii, denně jsem Aishu v náručí nosila ven k jablonecké přehradě. A ono se těch skoro dvacet kilo pronese. Ale vyplatilo se to. Fenka dnes vesele skotačí, a i když pro ni skončila etapa pravidelného běhání, užívá si spokojeného života a zvládá i delší výlety. Tehdy jsem si ale uvědomila, že rehabilitace a péče o pohybový aparát psů je opravdu směr, kterým se chci ubírat.

Uvádíte, že chcete být ta nejlepší psí máma. V čem to spočívá? Řada lidí by v tom viděla rozmazlování psa…
Jak jsem řekla, Aishinka je moje všechno. U mě to ale neznamená, že bych jí dávala oblečky, vozila ji v kočárku nebo něco takového. Snažím se s ní prostě trávit co nejvíce času na procházkách, výletech, vymýšlet nové hry a poskytovat stále nové podněty. Na druhé straně chci, aby měla i dostatek odpočinku, co možná nejlepší stravu a péči o tělo. V mnoha ohledech je mi učitelem a průvodcem světem psů.

Zaměřila jste se na péči o pohybový aparát formou Dornovy metody. Jak moc náročná byla ta cesta, kterou jste se vydala?
Na Dornovku jsem narazila náhodou, když jsem se chtěla dozvědět více o psím těle a péči o psího sportovce. Říkala jsem si, zda není škoda, že jsem nešla na veterinu. Kurz Dornovy metody mi otevřel oči a já si uvědomila, že tohle je cesta, kterou bych chtěla jít. Postupně jsem si rozšiřovala informace a zkušenosti, ale stále jsem se obávala začít pracovat s cizími psy. Během pěti let jsem si ujasnila, co chci, na čem mi záleží a co pro to musím udělat. Hodně mi také pomohla Anna Hrachovcová z Liberce, která má už mnoho zkušeností nejen s touto metodou, a dodala mi také odvahu.

Lovec bouřek zachytil povodně objektivem. Cítil jsem bezmoc, řekl Lukáš Vobecký

Předpokládám, že ten obor se rychle vyvíjí, objevují se nové informace. Jak tohle všechno stíháte sledovat?
Zejména v posledních letech se jedná o poměrně velký boom. Objevuje se celá řada různých technik a způsobů, jak co nejlépe pečovat o psa. A stejně tak se rozšiřuje i všemožná nabídka kurzů a seminářů. Zdaleka ne všechny jsou ale opravdu kvalitní. Tahle oblast je stejně jako spousta jiných o celoživotním vzdělávání. Snažím se zjistit co nejvíce informací nejen o různých terapiích, ale i o anatomii psa a onemocněních. Hodně mi pomáhá komunita terapeutů, ve které si skrz sociální sítě vzájemně radíme a sdílíme zkušenosti. Cit v prstech a zkušenosti mi ale může přinést jen praxe a já jsem vděčná za každého pejska, se kterým mohu pracovat.